K pánům presidentům

Před nějakou dobou jsem krátkodobě podlehl pocitu, že přímá volba presidenta nemusí být až tak špatný nápad. Docela se mi zdálo, že president volený Parlamentem vychází jen z kupčení politických stran (vzpomeňme, jak si šel kandidát Klaus pro hlasy do poslaneckého klubu KSČ(M)).

Pak jsem hloubkově zkoumal, jak jednotliví kandidáti dodržovali zákony, které jim zákonodárný sbor uložil jako kritéria volby. Nedosti na tom, že celý zákon byl ušit velmi horkou jehlou, a neobsahoval ani přesná pravidla, ale ani sankce za jejich nedodržení. Ta malinkatá pravidla stejně všichni kandidáti o úřad vlastně nakonec porušovali. Co to bylo za kandidáty? Co to bylo za volby? No, to je na samostatnou sadu článků.

Pan president Zeman byl nějak zvolen, nemyslím, že úplně férově, v poslední fázi volby se stalo několik dost nehorázných faulů a ani nastupující pan president neuměl dobře doložit ani zdroje příjmů na kampaň, ani vyvrátit své pochybné kontakty s různými pany Zbytky, Mynáři a dalšími. Kdybych měl dost natvrdo popsat tu situaci z předloňského ledna, volby mu jistým způsobem vyhrál exprezident Klaus, který jej označil za jediného schopného politika.

Uznávám, a to bez diskuse, že celá paleta kandidátů na presidenta byla jen obrazem bídy a utrpení Českého národa. Nebyla tam osobnost, které bych si mohl vážit zcela. Nebo naopak: o ten úřad se ze zcela dobrých důvodů neucházel vůbec nikdo, kdo by disponoval alespoň malým morálním a mravním kreditem.

Ale tam vlastně nemířím. Zeman stal se presidentem a hned od počátku své kariéry se setrvale pokouší překračovat Ústavní hranice svého úřadu, a zároveň se v různých státnických situacích chová jako nezávislý monarcha, dokonce vystupuje v rozporu s linií exekutivy. (Vůbec už nemluvím o situacích, kdy se nebyl schopen ovládat a veřejně vystoupil ve stavu podroušeném.)

Je, stejně, jako jeho předchůdce, sebestředným jedincem. Možná proto si tak dobře vždy rozuměli.

Před asi dvěma dny se exprezident Klaus dopustil nehezkého nactiutrhání svého předchůdce, Václava Havla. Ani náhodou se nepokusím říci, že pan Havel byl bez poskvrnky, neměl jsem rád jeho levičáctví a nakonec i řadu jeho státnických kroků jsem kritizoval, nebo přinejmenším nechápal.

Jenže pan Klaus jen využil toho, že pan Havel se bránit nemůže, protože už není živ. A o to byl jeho výstup podlejší. Proč nám to tak halasně neříkal v r. 1989, 1990, či v dalších letech? Vždyť přece mohl říkat: „nevolte Havla“. Ale to nedělal! (A asi by mu to pan Havel uměl dost dobře vrátit.)

Ale vlastně nechci psát ani o jednom z Václavů, ale o Milošovi, toho jména prvním.

Už výše jsem zmínil, že pro pana Miloše je Ústava jen tak nějak nezajímavým papírkem s písmenky.

Někdy zjara vystoupil před sborem nových soudců, které měl jmenovat, a vysvětlil jim, že to, co se na právních fakultách naučili je jen jakési teoretické pensum, ale právo se prakticky odehrává nad touto kvalifikací. Pokud si vzpomínám, hovořil o prolomení presumpce neviny a vštěpoval novým soudcům nové pravidlo, že je naprosto správné, když musí občané svůj majetek dokladovat a sami obhajovat, protože je předpoklad, že jej ukradli. Tedy hovořil tak, že právo je zde patrně Zemanovo a Sobotkovo. A že to je protiústavní, o tom žádná.

Vlastně se musím vyjádřit i k těm medailím, které před pár dny rozdával. Kromě mrtvých, kteří se už těm vyznamenáním nemohou bránit, vyznamenal také svoje příznivce. Nu, má to právo to udělat.

Ale proč musel vyznamenat zrovna exkomunistu Zdeňka Jičínského, který „spáchal“ v roce 1990 naši postkomunistickou Ústavu, která je tak strašně svázána s komunistickou Ústavou z roku 1962, až je to nesnesitelné?

Proč musel vyznamenat komunistickou prokurátorku Vodičkovou? Ptám se za co?

Proč vyznamenal svého socialistického kamaráda Roberta Fica? Údajně jako strůjce dobrého soužití mezi Čechy a Slováky. Za to ten slovenský představitel vůbec nemůže a nic pro to neudělal. Za dobré vztahy mohou normální lidé, kteří se prostě smířili s paktem Klaus-Mečiar a nevyvozují z něj nacionální sváry.

Proč vyznamenal pana prof. Klanicu, pravda uznávaného historika, ale zároveň také komunistu, který politicky lezl po zádech svých podřízených k akademickým zásluhám? Podle svědectví politicky postižených, ukrádal cizí vědecké práce a vydával je za své (tehdy se tomu říkalo: „já ti to, soudruhu, pokryju“).

Proč vyznamenal vcelku nevýznamného umělce Sedláčka, nebo třeba poměrně ekonomicky i umělecky úspěšnou Lucii Bílou (mimochodem, byla to velmi dogmatická příznivkyně Václava Klause). Za co, ptám se? Zasloužili se o stát? Či jak se ta disciplína jmenovala?

Ne. Pan president Zeman vyznamenával především svoje kamarádíčky a k tomu institut státních vyznamenání sloužit nemá.

Navíc je to velmi subjektivní institut, který jen posiluje roli státu a ještě nešťastně.

Ale najít skutečné osobnosti, hodné vyznamenání, je v tomto státě opravdu těžké.

Taky mohl vyznamenat Graesela, Jánošíka, nebo Karkulku, nebo Vochomůrku. Taky by se nemohli bránit.

Takže se dají medaile komukoliv. Oni to lidé zaplatí.

Pan president Zeman je bývalým komunistou, po vyloučení se stal nepochybně fabiánským socialistou a nad to se ještě chová jako „volený“ monarcha.

Takového presidenta nepochybně nepotřebujeme.