Nic není tak jednoduché, jak to vypadá

Pokud zahodíme všechna ideologická klišé a pokusíme se rozpitvat současný stav společnosti, snad nejen politický, ale hlavně sociální, ocitneme se na rozcestí, které nemá jasné cesty ani vlevo, ani vpravo a vždy poskytuje jen jiné, další, nejasné řešení. A tím primárně nemyslím nějaké socialistické třetí cesty vývoje socialismu, ani třetí cesty vývoje kapitalismu.

V naší současnosti, ale i v minulosti, jak vývoj sociologie (a společenské ekonomie) postupuje (nebo, chcete-li poznávání společenských potíží, protože společnosti jedinců vždy vytvářejí potíže), se svět střetává asi ve třech možných metodách a cílech řešení.

Prvá skupina je nezvratně přesvědčena, že veškeré problémy vyřeší interakce jedinců zúčastněných ve směně. Jinými slovy se tomu říká „neviditelná ruka trhu“, kterou zde protežoval v devadesátých letech minulého století dr. h. c. Václav Klaus. Tuto thesi definoval již před mnoha lety Adam Smith a staví na ní i rakouská ekonomická škola. Je naprosto dokonalá v limitech multiekonomického trhu s množstvím konkurujících si subjektů, avšak naráží na poblémy trhu s účastí monopolů. Monopoly jsou však naprosto logickým vyústěním neřízeného trhu.

Je mnohonásobně ekonomicky dokázáno, že organisace, podnikající subjekt, je nejefektivnější (v poměru vložených prostředků ku zisku) daleko dříve, než dosáhne monopolního postavení. Logika, mechanismus, který by měl zabránit vzniku monopolu, selhává s přibývající mocí subjektu. Čím více moci diktovat podmínky má, tím větší je jeho touha tuto moc násobit až k naprosté dokonalosti, monopolizaci, kdy už může naprosto vše, i za cenu ztrát.

V praxi zatím neexistuje žádné efektivní řešení takového problému. Zatím se stát pokouší vnést korektivy za pomoci různých antimonopolních úřadů, které však jsou málo účinné. Zpravidla oktrojují pozice nevýznamných lokálních monopolistů, ale na velké hráče mají stejně krátké ruce, nebo je pokládají za tzv. „přirozené monopoly“, což je zcela absurdní nonsens. Anebo už monopoly dosáhly takové moci, že si umí vylobbovat takové podmínky, že na ně tento úřad již nedosáhne.

V našich krajinách to například můžeme dokumentovat v segmentu mobilních operátorů, v bankovním sektoru i v odvětvích obchodu, kde všude sice konkurence teoreticky existuje, ale hraje pouze se stejně silnými hráči „hru“ na konkurenci. Konkurence monopolů, či hráčů podobného charakteru se pak podobá footballovému utkání F. C. Chelsea s F. K. Horní Dolní. Konkurence „téměř monopolů“ spolupracuje na úrovni kartelových dohod a žádný úřad tomu není schopen (a ani ochoten) účinně zabránit.

Druhá skupina (ekonomů) vyznává názor, že jen stát je schopen efektivně omezit svévoli subjektů tak, že jim určí ty nejmenší možné mantinely, kdy sice podnikání je teoreticky možné, ale naprosto sebevražedné. To je zřejmě naše dnešní situace. Státu (a zákonodárcům) je nesnesitelně proti mysli, aby si lidé dělali co chtějí, aby se sami rozhodovali. Nebo jak se jinak říká: „volili peněženkami“. Pravidla jsou nastavena tak, že podnikat je sice možné, ale každý podnikatel a osoba stát nepotřebující je už a priori postavena trochu mimo zákon. Je podezřelá tím, že stát a jeho úřady k životu nepotřebuje. Pak ale můžeme nalézt, že stát se pak sám chová jako nejvyšší monopolista. I on touží po absolutní moci a směřuje k totální monopolizaci.

A třetí skupina je pevně přesvědčena, že se takový stav nikdy neměl dovolit.

Ze všech tří pohledů musíme konstatovat, že jen dva preferují existenci trhu, ovšem pouze za jistých podmínek. Třetí jej nepřipouští.

Ale trh řízený už z principu nemůže být trhem. Vnášejí se do něj nějaké politické, neekonomické korektivy. Pro tento okamžik neustanovím, zda pozitivní, či negativní. Pokud tedy chceme hovořit o trhu, nemůže být jakkoliv řízený. Opakem trhu je vždy centrálně řízená ekonomika. V prvém stádiu se vždy jedná o „nutné“ drobné zásahy do toho, kde trh (dle plánovačů) selhává. Následuje konstatování, že (podle představ plánovačů) selhává prakticky ve všech faktorech (nechová se tak, jak si naplánovali) a vede ke stále silnějším zásahům centrální moci do ekonomiky.

Ve finále, kdy byla veškerá svoboda rozhodování podnikatelských subjektů sešroubována tolika pravidly a byrokratickými předpisy, že už se nerozhodují, ale poslouchají, se ukáže, že takovýto trh nefunguje vůbec. To je nejjistější cesta k tomu, aby si státní mašinérie zákonnými prostředky (které si už dovede tvořit) přivlastnila výrobní a kapitálové prostředky za účelem jejich údajně efektivnější alokace.

Pak následuje vyvlastňování majetku a výrobních prostředků bez výjimky a bez náhrady, což je jen zamlčovaným cílem všech socialistů, kteří se v současnosti přes mrtvoly derou k moci. Je jedno, jestli se schovávají pod hlavičku KSČ, ČSSD, či jiných zkratek. Cíl je společný. Zničit buržoasii, zničit sebevědomí, zničit anomálie. Cílem je poslušné stádo, které konzumuje a nemá drzé otázky.

Historicky však musíme dokumentovat, že jen neřízený trh vedl vždy k rozkvětu společností, i za cenu dočasné sociální vyloučenosti některých skupin (jejichž status se i za těchto okolností zlepšoval). Veškeré snahy o zavádění „spravedlivější“ společnosti vedly vždy dříve, či později, ke stagnaci, zaostávání a všeobecnému úpadku. Ke ztrátě motivace být úspěšným. K distribuci rovnoměrné chudoby.

Otázkou však zůstává: co s monopoly, nadnárodními korporacemi, bankovním terorismem? Co s nepřiměřenou akumulací kapitálu? Co s nepřiměřenou mocí státu?