Lidé jsou různé

…blbé a pitomé, potřeboval by dovětit ten titulek. Doufám, že se mě nějaký češtinář nepokusí ihned zkoupat za neshodu podmětu s přísudkem. Jde totiž o idiom, neboli o ustálené rčení. Řeč však bude v prvé řadě o utopii jménem socialismus. Stále nefunkční, protože staví práva výše, než povinnost, o to asi přitažlivější.

Nejde mi pro tento okamžik o praní prádla jazyka českého v jakémsi běloskvoucím prostředku a ukazování, kterak má někdo prádlo poněkud zašedlé, snad dokonce zaprdlé a všeobecně eklhaftní, jak se lze krásně „česky“ vyjádřit.

Jde mi pro tento okamžik o dělení společnosti na zhruba dvě nesmiřitelné skupiny (ne, že by se to týkalo jen zemí českých), které stojí na opačných stranách barikád a s vírou hodnou machometánství tvrdí, že na jejich straně je Bůh a na straně druhé, tam, tam je Ďábel.

V prvé řadě půjde o otázku svobody rozhodování, která se týká obou skupin bez rozdílu: „opravdu si přejete svobodu rozhodování bez ohledu na společenskou pozici a ekonomický stav?" Odpovědí, soudím, bude ano. Svoboda rozhodování bude shodně nejvyšší. Ale otázka je položena nesprávně. O čem to rozhodování bude? Určitá skupina se opře o znění Ústavy a bude souhlasit, že volební právo a tím i moc je (do určité míry) rovné a vyčerpávající. Jiná skupina bude soudit, že rozhoduje většina. A já jim oběma řeknu, že se mýlí. Prvá skupina v tom, že právo rozhodovat se jim bylo už dávno omezeno (± nuance) tou Ústavou a jejich vliv se omezuje jen na periodické vhazování lístů do uren bez většího vlivu na výsledek.

Principem demokracie a vlády „práva“ není totiž zválcovat a ujařmit nějakou menšinu. Principem demokracie je umět tolerovat i menšinové názory (a životní preference) a pro momentální převahu nezapomenout na to, že ta většina se mávnutím proutku může stát menšinou. Namítáte, že tak se nedá vládnout? Ale to je přesně to, co je třeba pochopit. Vládnutí je totiž despocie i když vzešlá z nějaké vůle momentální většiny. Vláda, tak jak ji chápeme, je jen mocenský nástroj k prosazení určité libovůle nad jinou libovůlí. Rouhačsky se tedy vyjádřím, že žádná vláda nemá vládnout, i když k tomu získá nějaký volební mandát. Chyba je v tom pojmu vládnout, tedy vnutit svoji vůli násilím někomu jinému, který s tím bytostně nesouhlasí. A stát není nic jiného, než organizované a legitimní násilí.

Z toho principu se tedy odvíjí jednoznačné poznání, že nejlepší formou demokracie je nevládnutí, protože jen tak lze zachovat a udržet premisu nenásilí. A kdykoliv se jakákoliv vláda pokusí reálně vládnout, dopouští se násilí na nemalé skupině obyvatel. Co tedy pak má být úlohou vlády? Navrhnul bych, aby vláda byla pouze normotvornou entitou. Skupinou osvícenců, kteří určí, že nejlepší bude například stanovit, že moudré bude např. společně používat metrickou soustavu. A zřekne se toho, že VŠICHNI MUSÍ, protože vnutit tuto vůli všem by byla jen jiná forma despocie.

Už z výsledků voleb musíme konstatovat, že členská základna vítězné strany se pohybuje někde na hranici promilí populace (0,24 %). I kdybychom uznali příznivce a sympatizanty toho směru, získáme nějakých 20 – 30 %. To je prostě žalostně málo na to, aby tento směr byl vnucen zbylé většině (30 % z menšiny 50 % hlasujících). Můžete sice namítat, že je to jejich chyba, protože k volbám nešli. Ale co ti, kteří k volbám šli a měli jiný záměr, jinou představu? Je jich takových nějakých 75 %. Volby tedy fungují hlavně negativisticky: „toto absolutně nechci a jen s velikými obtížemi dávám hlas té politické skupině a názoru, který mi vadí ze všech nejméně“. Jaká je legitimita takové většiny z menšiny?

Vadí Vám, že kritizuji ten „nejlepší ze všech možných špatných způsobú vládnutí“? Kritizuji jej právě proto, že výrok W. Ch. se do zblbnutí opakuje a nevidíme, že doba je o hodně jiná, než v konzervativním a tradicionalistickém pojetí GB. Státní útvary se změnily, změnily se i předpoklady a i tradice je poněkud mimočasová.

Principem, který je často citován, má být podle toho názoru přímá demokracie s právem vetovat excesy jakékoliv vlády, čili popravovat projevy vládní zvůle (se všemi riziky, že rozhodovat budou i blbci). Asi to je v současnosti jeden ze způsobů jak se bránit politické oligarchii a teroru politických stran, které se samy vybavily tolika pravomocemi a právy, že normální člověk jen žasne. Které samy sebe, bez souhlasu veřejnosti, vybavily nejen právní imunitou, nýbrž i finančními nároky na úkor široké populace. A nemluvím o nějaké konkrétní straně, ale o všech stranách, které se naší poslední dvoudekádou prošly.

Václav Klaus se (možná chybně) ustanovil na tom, že jedině systém politických stran je východiskem jak řešit společenské otázky. Václav Havel se (možná chybně) ustanovil na tom, že systém politických stran je mrtvý, protože se mu konkurence stran zdála málo pružná. A pokud odhodíme dogmatismus obou, musíme vidět, že systém politických stran nezastupuje většinové zájmy a systém bez nich, nebo jen s jednou stranou, je totalitární. Překvapuje to o to více, že systém jedné strany posílal VH do kriminálu a systém více oligarchických stran dokázal VK, že není nástrojem, který by vedl ke shodě, či toleranci, nebo posunu k lepšímu.

Po přeskupení moci v roce 1989 jsme nabyli mylného dojmu, že se můžeme rozhodovat ve volbách kudy a kam chceme směřovat vývoj našeho státu a našich životů. Ale až na krátký (a nepovedený) okamžik jsme žili v přesvědčení, že dáváme hlas tam, nebo tam, a nevšlimli si, že dáváme hlas na stejnou hromadu. Hromadu nesvobody a jen jinak zabarveného totalitarismu. V obou případech zůstal člověk, jako entita, stejná nula, jako předtím. Nebo to můžeme říci ještě jinak: pulralitní demokracie stran, které si jsou podobné jako vejce vejci (mimo předvolební rétoriku) je vlastně nadále totalitou stále stejných, pouze mocichtivých politiků.

Nevšimli jsme si, že posttotalitní strany mají totalitní chování a je zcela lhostejné, jak se jmenují, ani jaký směr vlastně verbálně hlásají. Volby se nám zvrhly nikoli v to, co si vlastně jako občané přejeme, ale v to, co se jednotlivé mocenské skupiny odhodlaly všem ostatním vnutit. Že to nemá s demokracií nic společného (a opakuji, lhostejno, o kterou jde stranu), je jasné. V rozhodování čí lístek do krematoria vhodit se daleko více uplatňují emoce, než zdravý ekonomický rozum. Protože, ekonomika, blbě řečeno zisk, se staly až druhým nad řadou dalších hledisek. Jenže ekonomika, tedy svoboda rozhodování s osobními důsledky, se rychle stala znovu zpátky rozhodováním nad tím, jestli se to státu bude líbit, či nikoliv. Se všemi dopady tohtoto rozhodnutí.

A řada idealistů na to těžce ekonomicky doplatila, neboť se v tom okamžiku chybně domněla, že pouze osobní schopnost je tím měřítkem, které nadále bude bráno za osobní úspěch a hodnotu. Nehovořím o těch, kteří pochopili v devadesátých letech minulého století, že je jedno jak to udělají (Klausova these o vteřině tmy). Jde o ty, kteří i v tom nejasném prostředí bez povědomí o tom, že these právního státu bude platit, se exhalatovali za účelem a pak, někdy později, se dozvěděli, že ta svoboda podnikání bude tvrdě sešroubována pytlem jiných nařízení, která již se svobodou podnikání budou mít společný jen termín, a realizačně s ním nebudou mít nic společného. Ani právní zázemí, ani jistotu právního státu. Tedy jistotou, že státní nařízení jsou v souladu s touto doktrínou, tedy jejich investice a ekonomický kalkul má logiku a předpověditelnost nejméně v desetiletích.

Famózním průšvihem tohoto nového zřízení bylo to, že řekl lidem, že nejlepší je podnikat, tedy starat se o sebe a nečekat, kdy jim starostlivý socialistický stát něco dá zadarmo. Ale oni to lidé vlastně primárně nechtěli. A těm, kteří se nechali zlákat, velmi brzy ten starostlivý socialistický stát dal najevo, že si nemohou dělat, co chtějí, ale že to bude podléhat stovkámm jiných korektivů, regulací a vnesených deformit se kterými by tenkrát shodu neměli. Tedy je ten stát obelhal, řekl, že podnikat mohou, ale jen za úzktoslivě socialistických podmímek. Jednoduše řečeno: mají právo podnikat, ale už jim nepřísluší rozhodovat o efektech tohoto podnikání.

Pak ovšem jde jen o jistou formu tolerantního socialismu, protože jinak to nazvat nelze. Nu dobrá, podnikejte si, když to tak strašně chcete, ale zachovávejte pravidla demokratického socialismu, tedy zásadu jediného řídícího centrálního orgánu. A jestliže ne, trh je ten poslední, kdo o tom má co rozhodovat. První je centrální vláda, která ví, že to dělat nesmíte, protože se jí vůbec nelíbí abyste ji zoufale nepotřebovali. Jim se totiž socialisticky nelíbí, aby dělal každý co umí a chce. Jim se líbí bezradný člověk, který vládu žádá o pomoc. A tomu dá sociální programy, aby ji měl rád.

Nemůžete to pochopit? Máte námitky? Právě Vás sociální stát uchopil do svých osidel.