Co jsme kupovávali (11)

Dnešní díl vzpomínání na staré výrobky zaměřím ještě jednou na děti a jejich hračky. A samozřejmě, některé hračky nejsou jen pro děti…

Obrázek 1Bílá lepící pasta

Předmět, který nás úplně všechny provázel nejen dětstvím, je bezesporu tuba s bílou lepící pastou. Potkali jsme se s ní prav­dě­po­dob­ně dříve, než v první třídě. V podstatě šlo o vel­mi prosté lepidlo založené na škrobovém základě. Nejsem si jist, kolik v něm bylo chemických aditiv, ale děti je velmi rády mlsaly. Nezřídka šel školák ráno do školy s novou tubou le­pid­la a odpoledne se vracel s prázdnou. Chutnala lehce na­slád­le.
Vyráběl ji národní podnik Gama v odloučeném závodě v Měst­ci Králové a stávala tehdy Kčs 1,90.

Obrázek 2Školní vodovky

Na druhém obrázku vidíme do­ce­la obyčejné školní vo­dov­ky. Provedení už je mo­der­něj­ší. Ty první, které jsem do ško­ly nosíval byly ještě v ple­cho­vé krabičce, ale přibližně stej­né­ho tvaru. Jen pigmenty po­u­ži­té k jejich výrobě asi by­ly jiné, protože odstíny se lišily. Tyto měly jakoby hodně malou barvicí schopnost a barvičky byly mdlé, pastelové. Kromě těchto vodovek však ještě tenkrát existovaly vodovky anilinové, které sice byly jedovaté, zato však jejich odstíny byly velmi průzračně jasné. Výtečně se jimi malovaly nejen akvarely, ale hodily se i ke kolorování černobílých fotografií. Krabička s nimi byla také plechová, ale o hodně menší. Tabletky barev nebyly větší, než malá pilulka léku. Ale – byly jedovaté. Měli jsme k nim respekt.

Ale i s těmito barvičkami se dala dělat kouzla. Třeba obaly na knihy a sešity. Dnes je každý koupí hotové, z nějakého PVC. My si tenkrát papíry na tyto obaly vyráběli tak, že se pevnější papír natřel uvařeným bramborovým škrobem, ještě do vlhkého škrobu se nanesly větším štětcem různobarevné plochy barev ze školních vodovek, papír se přeložil v polovině škrobovou vrstvou k sobě a po opětovném rozložení se vytvořily rozsáhlé barevné mapy s monotypickým charakterem. Pak se nechaly uschnout a následně se do nich balily knížky, učebnice i šešity. Každé dítě mělo originální a na první pohled rozpoznatelný sešit.

Obrázek 3Tatra na pískoviště

Když už jsem dnešní díl za­čal vzpomnáním na čas ma­lin ne­zra­lých, určitě za při­po­me­nu­tí stojí zdařilá hračka na­po­do­bu­jí­cí nákladní vůz Tatra. Svou velikostí, v níž byla vy­rá­běna, se nehodila pouze k dět­ským hrám s autíčky, ale byla použitelná i k převozu ma­lých o­sob, případně významných porcí písku. Vyhráli jsme si s tím hybridem mezi koloběžkou, tříkolkou a autíčkem dost a dost. Vrrrrm…

Obrázek 4aLampión

Na čtvrtém obrázku je o­by­čej­ný papírový lampión. Nic tak zázračného asi na něm ne­ní. Pamatuji si, že se tehdy prodávaly lampióny o hodně ba­rev­něj­ší a tvarově nápaditější. Na druhou stranu se tehdy lam­pi­ó­ny nehezky politicky zneužívaly. Původní státní svátek 28. října, den vzniku Československa, se soudruhům do krá­mu moc nehodil pro příliš nápadnou připomínku První re­pub­li­ky a TGM, takže na toto datum si ustanovili svůj ko­mu­nis­tic­ký svátek – den znárodnění. Kdybychom jej vyjádřili dnešní terminologií, den generální zlodějiny. Večer na tento den se pořádaly masové lampiónové průvody, demonstrující, stejně jako první máje, loajalitu s tehdejším režimem. O to podlejší, že zacílené na děti. Ještě, že ty si z toho braly většinou jen to hez­čí, lampióny.

Obrázek 4b„Vianočné sviečky“

Nejprve se lampiónky no­si­ly na bambusových tyčkách, osvícené jen obyčejnou sví­čič­kou. To bylo pláče a naříkání, když se ve strkanici papír lampiónu od svíčky vznítil a beznadějně shořel. Později už vynalézaví ta­tín­ko­vé zabudovali baterii, žárovičku a vypínač, později do­kon­ce s tranzistorovým přerušovačem, takže lampióny blikaly jako blinkry v autě.

Na obrázku 4b vidíme svíčičky na vánoční stromky, které se daly použít i v těch lampiónech. A nějak si nemohu pomoci, když vídám dnešní vánoční stromky, téměř bezvýhradně o­sví­ce­né žárovkami: nebyly tenkrát, ty s těmi svíčičkami, o mnoho hezčí a voňavější? Možná pod strom­kem bylo méně věcí. Ale znamenaly o něco více, než jen pár dní volna a zničující před­vá­noč­ní stress.
A ještě jedno mě napadlo, když jsem na obrázku viděl tu „slovenčinu“: všimli jste si, že dneš­ní děti již slovensky téměř nerozumí? Někdy až okázale rozumět nechtějí.

Obrázek 5a613 s kabelem v p…

Obrázek 5bAutíčko s kabelem v p…

Na obrázcích 5a a 5b vi­dí­me autíčka na dálkové o­vlá­dá­ní. Tedy dálkové… po­kud za dál­ku budeme pokládat asi 1 me­tr. Vlevo vidíme, jak to by­lo provededo technicky: v té bužírce byl jednoduchý bowden, kterým se ovládala přední kolečka autíčka, tím volantíkam na krabičce, a tla­čít­ko zapínalo a vypínalo elektromotorek. Ani revers to snad nemělo. Když to porovnáme s vše­li­ja­ký­mi vrtulníky a letadly na vyslílačku, která jsou běžná dnes, asi to ani srovnání ne­sne­se. Občas mám pocit, že nás pokrok, zejména v elektrotechnice, nějak předběhl. Jako tvo­ro­vé jsme se za tu dobu až tak moc nezměnili; a pokud ano, tak k horšímu… J

Obrázek 6Rubikova kostka

Na obrázku šest vidíme nezapomenutelný „Térbeli logikai játék“. Ne, nebudu předstírat, že umím maďarsky. Snad jen „Dobrý den, slečno“ bych ještě zvládl. Logická kostka pana Ru­bi­ka byla skutečným fenoménem. Přiznám se, že jsem ji měl v ruce asi dvakrát v životě a jediné, co se mi povedlo, by­lo to, že zatímco já jsem barvy dokonale promíchal a rozházel tak za tři vteřiny, odborníci to pak asi půl hodiny zase dávali do­hro­ma­dy. Pak ještě pan Rubik vymyslel ještě kom­pli­ko­va­něj­ší hlavolam, ale ten popularity Rubikovy kostky již nikdy ne­do­sá­hl. Vzhledem k tomu, že v Maďarsku bylo osobní vlast­nic­tví respektováno o mnoho více, než u nás, pan Rubik si tím vy­ná­le­zem musel přijít na pěkné penéze.

Obrázek 7Skládačka

Na obrázku sedm opět vi­dí­me jeden ze slavných výrobků: Skládačku, neboli skládací ko­lo. Naši tomu, pro ten velmi zvláštní tvar řidítek, říkali „Ři­dit­ka“, s krátkým „i“. Naprosto už nevím, jestli je vyráběla to­vár­na Eska, nebo Favorit, nebo jestli se vozily z ciziny. Nápad spo­čí­val v jediné věci: v tom kloubu s pojistkou ve střední čás­ti rámu. A v použití poměrně malých kol. Kolo se prostě bá­ječ­ně složilo a do kufru běžného auta se vešla i dvě. Ge­ni­ál­ní věci bývají úžasně jednoduché. Různá horská kola s ti­ta­no­vý­mi rámy ještě neexistovala.

Obrázek 8aVláčky Piko

Obrázek 8bVláčky Piko

Na dalších dvou obrázcích vidíme ukázky asi nej­roz­ší­ře­něj­ších modelů vláčků ve ve­li­kos­ti H0. Ještě se vyráběly mo­de­ly v rozměru TT, které by­ly ještě menší. Bezesporu to byla hračka mimořádně ob­lí­be­ná nejen mezi chlapci, ale stej­nou měrou mezi tatínky a dědečky. Nejen se kupovaly roz­lič­né věrné modely, ale kupovaly se další a další metry ko­le­jí, výhybek, anglických křížení a desítky dalších druhů pří­slu­šen­ství pro kolejiště. Závory, portály tunelů, nádraží i drážní domky a hlavně: hlavně se mo­de­lo­va­lo doma. Nejen unikátní druhy lokomotiv a drážních vozidel, ale i dokonalé kopie sku­teč­ných přírodních scén, či krajinných celků.

Největší kolejiště, které jsem v životě viděl, bylo asi v Domě Pionýrů a mládeže na Praž­ském hradě. Jednou jem tam – ač nepionýr – byl na exkurzi. A vzpomínám si na prodejnu vláč­ků „U krále železnic“, v Praze za „Plánovacím úřadem“. Pak byla „odejita“ a několik let byla ně­kde na Národní třídě, nebo Na Příkopech. Před těmi výlohami mohl človíček stát ho­di­ny a hodiny a žasnout.

Obrázek 9aMerkur 201

Obrázek 9bMerkur original C02

A budeme-li ještě chviličku v těch dětských letech, nelze ne­zmí­nit stavebnici Merkur. By­la vyráběna už za První re­pu­bli­ky (obrázek 9b) a to ne­jen pro tuzemský trh, ale vy­vá­že­la se i do mnoha států svě­ta. Po komunistickém puči v ro­ce 1948 byla výroba včet­ně myšlenky samozřejmě zabavena, ale ani tak její sláva ne­po­has­la a n. p. Pragoimport stavebnici dále vyvážel.
Ne nejmenší zajímavostí je, že z této stavebnice si sestrojil mísící strojek akademik Wichterle a připravoval si s jeho pomocí v domácí kuchyni směsi na výrobu prvních očních kontaktních čoček. Symptomatické je, že tento jeho patentovaný vynález mu byl státem zabaven a posléze za pakatel prodán do kapitalistické ciziny. Profesor Wichterle dostal pouze symbolickou od­mě­nu několika set korun.

Obrázek 10Plochá baterie

Stavebnice Merkur neexistovala pouze v té základní verzi 201, kterou jsem měl i já, ale postupně se rozvíjela. Jednou z i­no­va­cí bylo doplnění stavebnice o pohonné motůrky, na­pá­je­né zpravidla plochou baterií. Ty se dnes již téměř v žádném za­ří­ze­ní nepoužívají. Na desátém obrázku vidíme dobový sní­mek ploché baterie typu 314 z n. p. Bateria Slaný. Šlo o se­sta­vu tří středních zinko-uhlíkových baterií do jednoho pouzdra se jme­no­vi­tým napětím 4,5 V. Baterie se salmiakovým e­lek­tro­ly­tem sice nebyly drahé, ale na problematiku rozumné li­kvi­da­ce použitých baterií se tenkrát naprosto nebral ohled.

Tak pro dnešek asi vše… Příště se podíváme na běžné domácí spotřebiče.

Byl jsem napaden, že propaguji a vychvaluji to socialistické dílo. Není tomu tak. Tak jsme prostě žili. Rádi/neradi.