Traktát o typografii

Zlobí mě, že spousta lidí zveřejňuje nějaké texty, ale se svou mateřštinou těžce zápolí. Neříkám, že sem tam neudělá chybku každý, ale mělo by to mít nějakou míru. To samé platí o typografii. Tam je to velmi často u autorů pole zcela neorané.

Typografie, tedy nauka o pravidlech sazby (a i internetové stránky jsou druhem sazby) stanovuje pravidla toho, jak prezentovat psaný text. (Pojednává o tom norma ČSN 016 910, i když je poněkud archaická, protože se zabývá ještě hlavně strojopisem. Dnes v drtivé většině píšeme texty v textových editorech na počítačích, ale ta pravidla bychom měli také znát a dodržovat.)

Podívejme se alespoň na několik základních pravidel, kde se nejvíce chybuje.

Písma (fonty, rodiny písem)

V nejzákladnějším dělení můžeme písma rozlišovat na patková (antikva), bezpatková (grotesk), neproporcionální (strojopis) a písma kaligrafická (ozdobná, pravé kurzívy). Typickým patkovým písmem je například Times New Roman, bezpatkové písmo je třeba Arial, nebo licenční verze Helvetica, neproporcionální je např. Courier New a z ozdobných třeba Comic Sans MS. Počítače svádějí množstvím dostupných fontů k jejich nadužívání.

Klasická typografie říká, že celý dokument má být proveden pouze jediným písmem (jedním ze základních, hladká sazba), benevolentnější moderní škola připouští dvě rodiny písma (třeba patkové pro nadpisy a bezpatkové pro jednotlivé odstavce textu, nebo obráceně). Ale nikdy více!

Řezy písma

Používáme k vyznačování částí textu. K dispozici máme zpravidla 4 řezy: normální písmo (regular), italiku (nepravá kurzíva), tučný řez (bold) a kombinaci dvou posledních – tučnou italiku. S tím bychom si měli vystačit. Italika je chápána jako mírné zdůraznění (často citace), tučný řez jako významné zdůraznění (příliš z textu vystupuje). Texty by se nikdy neměly podtrhávat. Zejména na internetu to svádí k záměně s hypertextovými odkazy! V neoficiálních textech lze ještě připustit jinou barvu nadpisů, ale tím hraní s barvičkami končí!

Odstrašující příklad: TAKHLE NIKDY NE!

Odstavce

Typický český odstavec se vyznačuje tím, že má odsazený začátek prvního řádku (ve strojopisu 5 úhozů) a vzdálenost za odstavcem je stejná, jako řádkování. (Anglosaské zvyky naopak odsazení prvního řádku nepoužívají, ale mezery za odstavcem používají významné.) V internetových textech připouštíme i zvětšenou mezeru mezi odstavci pro zvýšení čitelnosti. Optimální čitelnost ovlivňujeme i výškou řádkování – obvykle 115 % výšky písma. Menší řádkování zhoršuje čitelnost, větší „rozbíjí“ text.

Jednopísmenné spojky a předložky

Typografie nepřipouští jejich výskyt na konci řádku (v, s, k, z, u, o, i, a). Jistá tolerance platí ke spojce „a“, ale neplatí to pro velké „A“ na začátku věty. Ke svázání spojek a předložek s následujícím slovem používáme tzv. nezlomitelné mezery (Ctrl+Shift+mezerník – editory je často vkládají při psaní automaticky). V HTML jazyce, kterým píšeme internetové stránky, musíme použít zástupnou entitu  . Tuto povinnost většina autorů zcela ignoruje.

Uvozovky

Velmi častá chyba! To, co je na klávesnici, je znak anglického palce (inch), nikoliv česká uvozovka. Otvírací česká uvozovka má tvar 2 malých devítek na účaří („) a ukončovací má podobu dvou malých šestek převážně na horní dotažnici (“). Takže správný zápis je třeba 2" hadice, ale: „Ohřej mi guláš“. Textové editory provádějí substituci za českou uvozovku samy, ale je-li třeba, píšeme otevírací uvozovku Alt+0132 a zavírací Alt+0147. Uvozovky vždy musí těsně přiléhat k počátečnímu písmenu, resp. následovat bezprostředně za posledním, bez mezer! Někdy se v textu můžeme setkat s »tímto tvarem uvozovek«, ale to jsou uvozovky francouzské.

Pomlčka

Opět problém. Na klávesnici máme (dokonce ve dvou místech) jiný znak. To, co tam je, je spojovník, nikoliv pomlčka. Spojovník používáme např. ke spojení slov „je-li“, „bude-li“, „česko-slovenský“. Typografickou pomlčku (velikosti malého čtverčíku) píšeme pomocí Alt+0150, starší typografie používala ještě velký čtverčík (Alt+0151). Pravou pomlčku používáme ve smyslu „až do“ (8–15 hod.), i mínus je pravá pomlčka (–5 °C), v matematických vzorcích (ale pozor, už s mezerami z obou stran! 5 – 3 = 2) a k interpretaci měny s nulovou haléřovou částí (Kč 1234,–). Ale pozor! Je-li haléřová část zamlčena, symbol měny píšeme až za částkou (1234 Kč) – to platí pro koruny. Umístění symbolu měny se v jiných státech řídí jinými pravidly.

Závorky

Musí vždy přiléhat těsně k textu, který vymezují: (například takto). Je-li v závorce celá věta, tečka se píše ještě uvnitř závorek. (Po použití zničte.) Je-li třeba použít závorky uvnitř závorek, měly by se graficky odlišovat. (Pojem [dílčí vysvětlení] dokončení.)

Paragraf a procenta

Znak paragrafu vážeme na číslo nedělitelnou mezerou (§ 25). S procenty je to těžší: 50 % (s nedělitelnou mezerou) znamená „padesát procent“, zatímco zápis 50% (bez mezery) znamená přídavné jméno „padesátiprocentní“.

Jednotky

Musí být s číslicí vždy svázány nedělitelnou mezerou, aby se neocitly na jiném řádku, než cifra (5 kW, 60 km).

Cifry

Typografie vyžaduje používání použití desetinné čárky a jako oddělovač tisíců nedělitelnou mezeru: (1 000 000 Kč – 0,5 km – 0,000 001 F). Anglosaský zvyk je opačný: ($ 1,000,000 – 0.5 ft – 0.000,001 lb).

Datum a čas

Rok vždy čtyřciferný! Za tečkami dní a měsíců vždy nedělitelná mezera (měla by být zmenšená, ale tou počítače nedisponují): 24. 12. 2011 (Excel ani Word toto pravidlo nerespektuje). Oddělovačem času je dvojtečka bez mezer: 3. března 2012 12:25:00.

Telefonní čísla

Vždy oddělujeme po trojicích nedělitelnou mezerou: ([phone]. Významně se zvyšuje čitelnost.

Interpunkce

Znaménka vždy přiléhají těsně k poslednímu znaku, pak teprve následuje mezerník. Ani obráceně, ani mezerník před i za! Tečka se za nadpisy nepíše! Je-li na konci věty zkratka s tečkou, tečka se neopakuje. Dvojtečka ve smyslu matematiky (znak dělení) má mezerníky z obou stran: 10 : 2 = 5. Ale pozor! Ve smyslu sportovního výsledku ji píšeme bez mezer (2:5).

Shrnutí

Tak to je jen pár základních pravidel. A to jsme vůbec nemluvili o vdovách a sirotcích, zarovnání, iniciálách, kapitálkách, prostrkání, výpustku a dalších parádách typografie.

Staří typografové to jako řemeslo museli zvládat od A do Z. Dnes si každý myslí, že když má počítač a nějaký software, umí publikovat dokumenty. Nic není pravdě dále! Nemluvím o myšlenkovém obsahu, ale o formě.