Obžaloba státu

Je třeba vznést trestní žalobu na tento stát. Žalobu za dlouholeté a systematické okrádání občanů státním byrokratickým aparátem, za špatné hospodaření se svěřenými prostředky lidu, za zneužívání moci veřejnými činiteli a za jejich faktickou beztrestnost.

V současnosti je bilance České republiky tristní:

• Dluh státu cca: 1 496 504 000 000 Kč (1,5 biliónu korun)
• Úroky, které stát dosud za tyto dluhy zaplatil cca: 52 851 000 000 Kč (53 miliard korun)

Protože představa takovýchto částek je pro běžného člověka mimo obzor chápání, podobně, jako nekonečnost vesmíru, převeďme to do pochopitelných rozměrů: pokud by 1,5 biliónu korun bylo reprezentováno 1 000 korunovými bankovkami (ty znáte, dostáváte jich 8 – 10 ve výplatním termínu), dluh státu dnes reprezentuje štos z těchto bankovek 134,6 km vysoký. Tu částku si nelze ani představit.

Pokud bychom podobně vypodobnili částky vynaložené jen na dluhovou službu – tedy úroky z tohoto dluhu – dospějeme ke komínu vysokému 4,7 km.

Veřejné finance našeho státu jsou dlouhodobě nekoncepční a krátkozraké. Stát se chová naprosto bezradně a marnotratně v řadě oblastí, které mu buď vůbec nepřísluší, nebo jejichž správu nedovede vykonávat jinak, než urputnou centralizací a byrokratizací své mašinérie.

Neúměrné státní výdaje:

Ačkoliv renomované ekonomické kruhy před tímto konceptem dlouhodobě varují, stát zná jediný recept: neustále zvyšovat své režijní náklady na úkor lidu své země, čímž působí jen obrovské škody a ztráty.

Nesmyslný státní aparát:

Stát nesmírně zbytněl svojí koncepcí nesmyslné byrokratizace. Tato byrokratizace neodpovídá ani potřebám státu, ani občanů státu. Z cca 10,5 miliónu obyvatel České republiky je přibližně polovina v ekonomicky aktivním věku. Z tohoto počtu však jen méně než polovina (cca 2,6 mil.) zajišťuje jakoukoliv materiální produkci. Jinými slovy: necelá čtvrtina obyvatel je nucena ze svých zisků a výdělků živit nejen sebe a své blízké, ale i celý zbytek národa. Tento poměr není únosný, ani udržitelný a je zdrojem prakticky všech problémů celé ekonomiky.

Výrobní sféra:

Stát se má podílet na tvorbě pracovních míst jen tím nejmenším možným způsobem a nijak významně nezasahovat do pracovních vztahů. V dnešní situaci je stát prakticky největším zaměstnavatelem. Vysokým daňovým zatížením přirozené podnikové sféry, která jediná je schopna vytvářet pracovní místa a produkovat „hodnoty“ její výkonnost podvazuje a brzdí, čímž vytváří a) nezaměstnanost, b) umělou neproduktivní zaměstnanost. Zvyšováním daní produkuje jediné: ještě vyšší nezaměstnanost a hospodářský pokles.

Nekryté peníze:

Střadatelé jsou průběžně okrádáni o své případné úspory státními emisemi „nových“ peněz. Námitka, že si své úspory mohou ochraňovat úročením na bankovních vkladech neobstojí. Tím pouze do jisté míry snižují inflační znehodnocování měny, místo aby požívali oprávněné zisky z odložené spotřeby. Stát tak vlastně dodatečně zdaňuje peníze lidí a to bez kontroly parlamentu a nutí je tak zacházet s penězi v co nejkratším časovém horizontu, ze dne na den. Takto domácí kapitál nikdy nemůže vzniknout. (Pro tento okamžik odložme problém rezervního bankovního systému a toho, kdo fyzicky generuje nekryté peníze.)

Jestliže se přiznaná meziroční inflace spotřebního koše za posledních 22 let pohybuje v průměru někde v oblasti 8 %, pak je nutné si pokládat otázku, co tedy spotřební koš vlastně obsahuje, jestliže v podstatě nutné výdaje domácností rostou řádově o stovky procent. (Za ta léta: Chléb o 800 %, plyn o 1 000 %, elektřina o 1 000 %, uhlí o 1 300 %, benzín o 400 %.)

Daňové zatížení:

Naše daňové zatížení, kterým se stát snaží zalátat své astronomické výdaje se celkově blíží až k 80 %. (Po započtení všech odvodů z mezd, zdanění příjmu, spotřební daně, DPH, daně z každého pohybu majetku, daně z držení věcí, povinných pojištění [což není zase nic jiného, než daň – jen skrytá do jiného hávu] a rozličných poplatků, včetně té inflace. Stát používá celkem kolem 70 různých otevřených i skrytých typů daní.).

Rozpočtové určení daní:

Megalomanské přerozdělování daní přes státní rozpočet vede (mimo korupčních tlaků a populismu) k diskriminaci různých sídel ve státě, resp. k protežování velkých sídel na úkor malých. Vinou těchto disproporcí dochází k potlačování venkovského života ve prospěch života městského a velkoměstského. V malých obcích zaniká infrastruktura, školy i školky, služby, výstavba a v důsledku toho i pracovní místa.

Právo a justice:

Stát zaplevelil právní systém tolika nesystémovými a nejednoznačnými zákony a prováděcími předpisy, že pro prostého člověka se stal právní systém naprosto nesrozumitelným. Zákony vznikají jednoúčelově, na bázi poptávky vládní, nebo zájmové sféry, bez koncepce a kontinuity. Většinově však ne v zájmu lidu. V právu se často nevyznají ani erudovaní právníci a pokud se „vyznají“, kličkují mezi paragrafy tak obratně, že výsledkem je pravý opak znění zákona.

Ani moc soudní není pro občana zárukou spravedlnosti a zdravého rozumu. Pomineme-li, že pro prostého občana je už soudní podání prakticky finančně nedostupné a při nepředpovídatelnosti výsledku i nesmírně riskantní, korupce proniká i do justice a rozsudek může být ve finále ovlivněn tolika faktory, že o právním státě a právní jistotě si můžeme jen nechat zdát.

Lobbyismus a korupce:

Zákonodárný sbor, vláda, náměstci ministrů i ředitelé odborů, či jiní státní zaměstnanci jsou soustavně vystavováni nátlaku vlivových a úzce partikulárních skupin, ať průmyslových, nebo jiných. Ani vysoké mzdy státních úředníků nemohou před touto korupcí ochránit. Lhostejno, zda se tato korupce uplatňuje vůči zákonodárnému sboru, či na úrovni redistribuce daní, či přerozdělování fondů z EU. Stát proto není schopen ochránit svěřené veřejné prostředky, které má řádně spravovat. V seznamu zkorumpovanosti šplháme v žebříčku stále výše a výše. Veškerý lobbyismus je třeba nekompromisně postavit mimo zákon!

Morální a etická výchova, finanční gramotnost:

Jestliže je stát dominantním garantem vzdělávání a školství, pak dlouhodobě zanedbává výuku základních předmětů mravního kodexu člověka: etickou a morální výchovu mládeže. Stát tím narušuje a neplní základní povinnosti a potřeby českého národa na dobrou a správnou výchovu budoucích generací. Obdobně to platí i o finanční gramotnosti, která se zde dvaadvacet let ostudně nevyučuje, ačkoliv je nezbytná k základnímu pochopení funkce peněz.

Hmotná a osobní zodpovědnost státních zaměstnanců:

Prakticky žádný ze státních zaměstnanců, počínaje zákonodárci, přes ministry a náměstky, a úředníky na nejnižším úřadě konče, nenese osobní, ani hmotnou odpovědnost za své rozhodnutí, nebo za chybné informace, které občanovi poskytne.

Státní byrokracie se tak stává nepostihnutelnou vrchností vykonávající veškerou moc nad občanem, avšak bez odpovídající odpovědnosti.

Poslanecká imunita je jen dalším z ostudných nástrojů takovéto svévole. Imunita ať se vztahuje pouze na politický projev na parlamentní půdě, ani o jediný krůček dále! Zákony musí stejnou měrou platit pro ty, kterým jsou určeny a ještě větší měrou pro ty, kteří je píší.

Investice:

Stát nemá a nesmí být největším podnikatelem a největším investorem. Důsledky toho, že se stát pokouší za cizí peníze podnikat vidíme například v cenách a kvalitě našich dálnic i v řadě dalších příkladů. Používání veřejných rozpočtů na nejrůznější „investiční pobídky“ je jen plýtváním zdroji a evidentně korupčním nástrojem. Stejně tak si stát nemá a nesmí vydržovat skryté a otevřené monopoly (např. v energetice), které v podobě přemrštěných cen jsou v podstatě jen dalším (maskovaným) dodatečným daněním občanů.

Zdravotnictví:

Stát garantuje svým jménem zdravotnictví pro všechny, ale není schopen vytvořit a provozovat dostatečné kontrolní mechanismy, které by zajišťovaly funkční zdravotní systém vysoké úrovně pro všechny a efektivní použití vybraných daňových prostředků. Výsledkem je, že kvalitní lékaři a střední zdravotní personál odchází ze státu za lepším živobytím a kvalita lékařské péče je velmi kolísavá. Nelze donekonečna lidem tvrdit, že nejvyšší kvalita zdravotnictví a souvislého servisu ve státní režii (a v nucené formě) je optimální, či dokonce, že lékařská péče a osobní zdraví je nárokový statek „zdarma“.

Politické strany:

Politické strany se již dávno staly jen výtahem k moci a zájmy svých občanů už dávno nehájí. Dokonce už ani skupiny svých vlastních volitelů. Politika se zvrtla v pustý boj o koryta, penězovody a vlastní prebendy. Že mělo původně jít o službu národu a hájení zájmů občana je již v tichosti zapomenuto a opráší se jen jednou za čtyři roky před volbami, aby pak po volbách byly všechny politické sliby zahozeny, protože „demokratismu“ už bylo učiněno zadost.

Stát rozdává politickým stranám značné peníze, které následně jejich politici používají na svoje osobní bombastické volební negativní kampaně, a za naše peníze se ucházejí o naše hlasy. Toto není hospodárné využívání peněz, které státu lid (nedobrovolně) svěřil. Politické strany nechť se živí z příspěvků svých členů a pokud je nikdo živit nebude, ať zavřou sekretariáty a jdou k šípku. Nikdo je nechce.

Banky:

Ještě před několika desítkami let existoval trestný čin, který se jmenoval lichva. Dnešní bankovní domy tuto lichvu provádějí ve velkém. Nejen na občanech, ale i na firmách a dokonce i na státu. Bankovní systém bezuzdně tyje z každého a jeho jediným cílem je jeho vlastní prospěch. Bankovní systémy, kromě dalších škod, také vytvářejí za pomoci dluhů „virtuální“ peníze ze vzduchu. Dluhový systém a spotřeba předcházející tvorbou hodnot jsou asi jednou z největších neřestí dnešního lidstva.

Přes toto vše se stát chová k bankám až nepochopitelně tolerantně. To, co by si ve své domovské cizině dovolily jen stěží, zde provozují bez uzardění a prochází jim to.

Do očí bijící je, když střadatelé uloží do bankovního domu své prostředky. Tento ústav pak s takto kumulovaným kapitálem podniká a vyplácí poměrně směšný úrok, většinou ještě pod hladinou inflace. Pokud však riskantními operacemi o tento cizí, svěřený kapitál přijde, nenese prakticky žádnou zodpovědnost. Na předvolání k soudu se majitelé a vrcholní manažeři vůbec nedostaví a vzkážou jen ledabyle přes rameno: „My se ničeho nedopustili a postupovali jsme v souladu s platnými zákony“. A stát v lepším případě dohlédne, aby „spřátelené“ bankovní domy nepřišly zkrátka. A střadatel? Ostrouhá.

Policie:

Ochrana občana před vnitřním nebezpečím a ochrana jeho majetku je v důsledku málo funkční, zbyrokratizované policie, orgánů činných v trestním řízení a nakonec i justice v podstatě jen formální. Navíc politické, vlivové, či jiné zásahy do všech tří zmíněných sfér jsou schopny v podstatě eliminovat jakékoliv právo občana, či firmy.

Tradiční český průmysl:

Stát nese přímou odpovědnost za devastaci mnoha tradičních průmyslových odvětví. Zejména jednostranná podpora zahraničního kapitálu, namísto budování kapitálu domácího vedla k tomu, že jsme se stali jen lacinými montovnami, či skrze různé obchodní společnosti „exportéry“ českého kapitálu do ciziny, kde tyto firmy mají svá sídla a kde odvádějí daně.

Zbrojení:

Armáda a zbrojařské lobby prosazují vynakládání značně vysokých částek na nákupy vojenské techniky, které jsou buď nesmyslně předražené, nebo z hlediska naší pozice a rozlohy ve střední Evropě nesmyslně naddimenzované. A s ohledem na to, jak se naše armáda zachovala (byla nucena) při posledních vojenských konfliktech, jsou na místě obavy, zda současné zbrojení je vůbec na místě. V každém případě vojenské výdaje snižují životní úroveň obyvatel České republiky a jejich přínos je zanedbatelný.

Sociální politika:

Sociální politika státu je prováděna nespravedlivě. Ti opravdu potřební jsou odbyti almužnou, které se musí dosti ponižujícím způsobem doprošovat, zatímco jiné skupiny obyvatelstva jsou těmito dávkami doslova upláceny, či si jejich poskytování vynucují netolerovatelným způsobem.

Tradiční řemesla:

Stát dal jasně na srozuměnou, že malé podnikání nejen že nehodlá podporovat, ale spíše pokládá řemeslníky za podvodníky a nežádoucí živly. Nelze se potom divit, že u mládeže je zájem o řemeslné dovednosti pod bodem mrazu. Většina mládeže se raději vydává na cestu obecného středního vzdělání s poněkud otevřenější perspektivou. Za pár let tu nebude jediná řemeslná dílna.

Zemědělství:

Stát nedokázal dojednat při vstupních jednáních s Evropskou unií potřebné podmínky k zachování tradičních zemědělských produktů a tím způsobil zemědělcům a lidu České republiky velké ztráty v oblasti zaměstnanosti a ohrozil náš stát ve vztahu k možnosti samozásobování a produkce potravin.

Stát soustavně dopouští devastaci zemědělské výroby snahou (a dotacemi) přeměňovat zemědělskou půdu na průmyslová solární pole, dalšími dotacemi podporuje výrobu biolihu (řepka) na úkor potravin. Ceny zemědělských produktů jsou nejen u nás, ale v celé Evropě pokrouceny a zohýbány stovkami regulací, dotací a ochranářských bariér a nikdo vlastně netuší, co která potravina ve skutečnosti stojí.

Z Ústavy a Listiny základních práv a svobod

Každý, „kdo byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.".

Jen a jen občané tohoto státu jsou vlastníky této země. Česká republika nepatří ani politickým stranám, ani nikomu jinému a není přípustné, aby politici hazardovali s bohatstvím a majetkem kteréhokoliv občana, či dokonce skupin občanů. Ústava to v jiném bodě říká naprosto přesně.

Jedině cestou občanské soudržnosti můžeme dosáhnout změny současného zoufalého stavu naší země. Osud našeho státu a národa musíme opět vzít do vlastních rukou!