Démos a cratein – tedy lid a vládnout...

Měl jsem původně k výročí 21. výročí 17. listopadu připravený jiný materiál. (Příčí se mi používat termín Sametová revoluce, jednak je to nonsens – úplně je nemyslitelné používat termín revoluce – revoluce je definována ve výkladových slovnících pojmů jako rychlý, výrazný, kvalitativní, skokový přechod, prudká změna, přechod násilný, až krvavý – a výraz samet se mi zdá s odstupem let nejvíce jako mediálně-básnická nadsázka. Protože to, co se v listopadu odehrálo, nemělo všechny typické rysy revoluce, snad by bylo lépe používat termín „nevyhnutelný kolaps moci“, nebo snad i „Velvet Agreement“, tedy „smlouva o nenásilném kompromisu“.) Nechci však opakovat po jiných autorech stejné argumenty a stejné námitky proti současnému stavu naší „demokracie“ – slovy K. K. spíše „demokratury“. Pokusím se tedy odhlédnout od samého faktu „přechodu k demokracii“, ale položím kontroverzní otázku: jakou to demokracii jsme se chtěli získat?

Tehdy položený požadavek zněl jasně: chceme přechod od totalitní diktatury k demokracii. Ale jaké? Stanovil někdo, definoval vůbec někdo, co si pod termínem demokracie představuje? Filosofických představ demokracie je totiž poměrně mnoho. Jakou demokracii jsme měli chtít? Tu západní? Nu zjednodušeně asi ano – ale není poněkud příliš málo požadovat jen mechanismus politické plurality? Je to to, co jednoznačně zajišťuje nejefektivnější a nejsvobodnější vývoj a perspektivu společnosti a občana? Je to to, co zajišťuje nejvyšší formu svobody a občanských práv člověka a celé společnosti? Dnes bych řekl, že ne!

Politická pluralita je pouze prostředek k demokracii, ale stále naráží na primární otázku: jakou demokracii má poskytovat prvnímu/poslednímu občanu správní jednotky – státu a neustále nezodpovězenou otázku – a CO je tedy vlastně ta demokracie?

Několik možných definic demokracie (respektive naplnění tohoto pojmu):

Platón například za ideální považuje timokracii¹, kde principem je čest. Tato forma vlády pak postupně degeneruje v oligarchii². Bohatství ovšem oslabuje statečnost těch, kteří jím disponují a tak se časem stane, že jsou přemoženi a nastoupí demokracie s pojetím neomezené svobody. Neomezená svoboda pak způsobuje anarchii³ ve všech vrstvách a úrovních společnosti a degeneruje v tyranii⁴, pro kterou je charakteristický chtíč.

Druhým typem demokracie je ten, kdy rozhodující je dobrý původ. Třetím typem je pak společnost, kde vládne svoboda všech. V druhé i třetí formě stále vládne zákon.

Čtvrtý typ je pak extrémním typem demokracie, v němž neexistuje vláda zákona, ale rozhoduje svobodná většina, což odporuje ústavnosti.

Jean Jaques Rousseau chápal demokracii doslovně a soudil, že: „Bereme-li výraz demokracie v přísném slova smyslu, pak nikdy pravá demokracie neexistovala a nikdy nebude existovat, protože je proti přirozenému řádu, aby velký počet vládl a malý počet byl ovládán...“ (Rozpravy)

Alexis de Tocqueville, který v 19. století hodnotil americkou demokracii soudil, že demokracie je systémem zastupitelské vlády lidu a formou sociální demokracie. „Naopak demokracie ze své podstaty tyto extrémy průměruje a zmírňuje: žádné přehnané vášně, žádné osobnosti, intenzivní city. Upřednostňovány jsou průměrné charaktery, klid, spořádanost či mírný blahobyt pro všechny.“ (Demokracie v Americe)

John Stuart Mill považoval klasickou demokracii za nejlepší možné zřízení.

Protože:

• Právy a zájmy člověka jsou nejlépe hájeny tehdy, když je může hájit sám.
• Prosperita společnosti je přímo úměrná počtu osob, které k ní přispívají.

(Cabada-Kubát – Úvod do studie politických věd)

Josef A. Schumpeter – naopak klasickou demokracii kritizoval, předpovídal krach kapitalismu, který bude postupně nahrazen socialismem... Preferoval proto tzv. realistické pojetí demokracie v němž: „Demokratická metoda je takové institucionální uspořádání pro činění politických rozhodnutí, v němž jednotlivci získávají moc rozhodovat v konkurenčním souboji o hlas lidu.“

No a dál už to známe a pamatujeme…… Takový „demokratický centralismus“ např...
(Citace tezí převzata z http://sumavak.bloguje.cz/869845-demokrat.php)

A položte si otázku, v které z těchto možných demokracií dnes reálně žijeme...

Z výše uvedeného můžeme učinit závěr: demokracii jsme chtěli, jen jsme si neřekli jakou...

A důsledky? Zaměnili jsme vládu jedné strany za vládu dvou stran (nebo málo více), které žijí v docela slušné symbióze, vliv občana na směřování státu je je malý až nulový – s výjimkou „práva vhodit lístek do urny (a nabízí se otázka, zda lístek nevhazujeme do krematoria)“ – a v zásadě příliš nezáleží na tom, který lístek to bude. Arogance „demokratické“ moci a zneužití této moci k získání pouze „osobně prospěšných“ vlivových postavení je zcela markantní a pohrdání občanem je zcela srovnatelné s érou komunismu: „občane, drž hubu a plať“ – my víme, co je pro tebe dobré – úplně stejně, jako za těch komunistů.

Tedy: kvalitativní změny jsme převratem '89 nedosáhli, byť Ústava se změnila. Vliv socialistické EU je na náš vývoj a směřování od našeho přistoupení naprosto zhoubný a z hlediska možné perspektivy České republiky naprosto zničující.

Je nejvyšší čas, aby si „obyčejní občané“ – a vím jak tohoto termínu zneužila jedna ze stran k politické propagandě – aby si „obyčejní občané“ uvědomili, že Ústava jednoznačně říká: (Hlava první, článek dva:) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Lid dnes však prakticky nevykonává žádnou moc, jen legitimizuje mocenské tanečky politických skupin, které si bez ohledu na volby a na vlastní volební politické programy vykonávají své ekonomicko-mocenské zájmy a „obyčejný člověk“ je mu zcela lhostejný. Tedy je jinými slovy protiústavní.

Vrátíme-li se zpět k citaci Ústavní hlavy, pak dnes moc „zákonodárná“ zákony spíše páchá, tyto zákony zhusta míří přímo „proti“ proti „lidu“ tohoto státu – svazuje životy všech do kozelce – a je symptomatické, jak sebe sama, výjimkami z těchto zákonů a jejich důsledků, vyjímá. Už kdysi kterýsi klasik řekl: „čím více zákonů, tím více jejich porušování“. Podepsal bych tu definici. A jiný moudrý: „počet zákonů je měřítkem ‚zkaženosti‘ společnosti – čím více zákonů, tím je společnost nemocnější“. (Vzpomeňme třeba jen Zemanem avizovanou legislativní smršť...) Jinak řečeno: čím máme více zákonů, tím méně jsme svobodní. Směřujeme touto cestou „dobrovolně“ do těžšího a těžšího otroctví – již dnes je v mnohém zcela identickému, ne-li horšímu, než bylo otroctví totalitní.

Moc „výkonná“ se opájí představami své vlastní moci, a zpita touto mocí, motá se od jednoho špatného rozhodnutí k druhému, ještě horšímu. Zbujelý státní aparát, který je více než slušně placen jen a jen z našich peněz, omezuje a vyčerpává tuto společnost realizací všech možných i nemožných „předpisů“, často z „vlastní iniciativy“ až nad rámec zmíněného předpisu – vzpomeňme jen absurdní kauzu „koblih v igeliťáku“. Kontrola veřejnosti nad výkonem této moci je malá, až žádná. (Zpětná vazba skrze volené zástupce je omezená, až nemožná pro rozličné osobní vazby a ekonomické zájmy jednotlivých volených zástupců, všeobecně rozšířený klientelismus, lobbing zájmových skupin.) Pozice voleného zástupce se tak stala jen a jen výnosným zaměstnáním s vynaložením minimální, nebo žádné námahy a zodpovědnosti. Chybějící mechanismus odpovědnosti z výkonu své funkce chybí dramaticky napříč celou „státní správou“. Tam, kde chybí odpovědnost a citelný postih za chybný výkon svěřené moci, zůstává pak jen prostor pro bezmeznou zvůli.

Moc „soudní“ trpí nejen impotencí a nevýkonností, ale nese zřetelné stopy minulého režimu dodnes. Proti skutečným pachatelům velkých protizákonností neumí (nechce) zjednat selské – rozumové právo, a jiné občany jen tluče paragrafy – hlava nehlava. Právo, jako takové, zde a dnes, není ani předvídatelné, tudíž respekt k právu se limitně blíží nule. Právo není navíc ani snadno dostupné, ani slepé, komu měří. Právní pilíř moci je těžce nemocný, o své chorobě zřejmě vůbec neví a svoji nemoc roznáší do celé společnosti, zasévá kapénkovou infekci každým svým neoprávním výkladem (opírajícím se sice o zákon, ale neprosazujícím jeho myšlenku, nýbrž tendencí o prosazení prosté dikce litery zákona), nebo extrémně pozdním rozhodnutím, na hranici nečinnosti.

Máme nesmyslné množství zákonů, nerozumí jim přesně ani právníci. Obyčejný člověk vlastně vůbec neví, co smí a co nesmí, a co musí a co ne. Je jen povinen číst a plnit bezpočet vývěsních desek, předpisů, zákazů a nařízení. Jak jednoduché proti tomu bylo křesťanské desatero – to pochopil a naučil se jej i hodně velký blbec. V tomto státě lidem dnes zbyly jen povinnosti – a práva se poznenáhle vytrácejí – ubývá valem to, co jsme před těmi 21 lety asi nejvíce chtěli – svoboda.

A poslední pilíř demokracie – snad dokonce nejdůležitější, kontrolní moc informační – novinařina? Zmizela nejen náhubkovým zákonem, ale i marností novinářské snahy. Téměř dnes nelze najít novináře, který by rozkryl a zveřejnil jakoukoliv aféru v nejvyšších sférách, za níž by následovala řada demisí nejvýše postavených ministrů, náměstků, či jakýchkoliv státních zaměstnanců (už jen pro to ostudné podezření!!!) následovaná nutně sadou vyšetřovacích iniciativ nejen ze strany policie, ale i dalších strážců zákonnosti. Zákonem je stanovena zásada, že každý občan (tedy i policista, státní zástupce a soudce) je povinen iniciovat trestní stíhání jestliže je obeznámen s faktickým porušením zákonnosti, tedy i v případě, že je vysloveno mediálně (a provázené základním etickým novinářským pravidlem ověřenosti informace) podezření proti jakékoliv osobě, zejména však proti zaměstnanci státu, vykonavateli svěřené veřejné funkce, svěřené moci (že, pane Dohnale, Pecino, Bartáku, či Kalousku – a následuje dlouhá řada dalších jmen...).

Od tohoto se odvíjí i další průvodní fenomén naší překroucené demokracie: bulvární média otiskují donekonečna množství polopravd, vyložených lží, paparazziovsky získaných fotografií. Přesto vše soudy převážně mlčí, postiženým osobám v masivním měřítku nedokáží vyslovit přiměřenou satisfakci, a tedy jen shovívavě přihlížejí šíření těchto polopravd a pomluv. (Dokladem mi budiž svědectví – nejmenovaná soudkyně se, v novinovém stánku, vybavuje „základními“ tiskovinami „Haló noviny“, „Blesk“ a „Aha!“ – pokud by to činil člověk nesoudný, či s plytkým intelektem, no budiž, ale soudkyně??? Leda by snad... To ani nechci domyslet.) Páni soudci: nestačilo by vyslovení několika mnohamiliónových pokut za zveřejnění do očí bijících lží? A naopak ochrany novinářů před perzekucí hloupým a nedomyšleným zákonem? Zákon a jurisdikce raději dnes potrestá serózního investigativního publicistu za zveřejnění (nebo naopak nezveřejnění) jakéhokoliv doloženého faktu. Na druhé straně výpotky bulváru blahosklonně přehlíží a nekoná. Jakoby to snad někomu vyhovovalo...

Občané – k výročí té „revoluce“ – postavte se už konečně tomuto od základu chybnému pojetí a výkladu demokracie. Nevím jak kdo, ale toto, co dnes tu máme, jsem já nechtěl, proto jsem na náměstí klíči nezvonil. A věřím, že spousta z Vás také ne.

Je třeba použít modifikovaného hesla roku '89. Tehdy jsme na policajty, estébáky a milicionáře křičeli: „máme holé ruce“. Po zkušenosti 21 let křičme znova, ale jinak: „Máme hole v ruce“ jak správně ve svém článku napsal pan František Matějka – měli jsme to křičet už tenkrát a nejspíš jsme v ruce měli mít nejen hole, ale i cepy, řemdichy a sudlice...

A nadále ve vzduchu visí otázka: „Qui bono?“ – komu ku prospěchu?

1 státní zřízení, kdy je rozsah politických práv určován podle výše majetku jednotlivých občanů

2 vláda nevelké skupiny osob; vládnoucí skupina

3 bezvládí; rozpad, rozklad řádu; společenský chaos

4 krutovláda, krutost metod ovládání