Velmi nepříjemné zrcadlo

Už mnoho autorů, mezi nimi i já, někdy použilo výroku Olivera Cromwella v anglickém Parlamentu:

„Je nejvyšší čas, abych ukončil toto vaše zasedání, jež jste zostudili svým opovrhováním všeho dobrého a poskvrnili svými neřestmi. Jste než sebranka a nepřátelé schopné vlády. Je ve vás vůbec kousek dobrého? Je mezi vámi jediný muž, který alespoň nepatrně hájí zájmy státu?  Jste nechutně odporní celému národu. Pověřili vás sem, abyste napravovali křivdy! Tak tedy! Seberte si své cetky a zamkněte za sebou. Ve jménu Boha, jděte!“

Skoro každý by ten výrok, právě v dnešní době, podepsal. O čem však Oliver Cromwell, budoucí diktátor, hovořil? Hovořil o státu, o všemocné diktatuře nějaké „schopné“ vlády. Jako bych nacházel jisté paralely s dneškem. Jakým způsobem, nebo jakým měřítkem Cromwell posuzoval, která vláda je schopná?

Vzpomínám si na slova presidenta Zemana o vládě odborníků. Ale kdo jsou odborníci? Kdo to posoudí? Jsou odborníci Keynesiánského střihu a jsou odborníci rakouské ekonomické školy.

Musíme přestat mávat fangličkami a potřebujeme se ptát, jaké věcné výsledky přináší keynesiánství a jaké výsledky přináší liberální ekonomika.

Keynesiánství vychází z představy, že stát má moc a musí ji uplatnit navzdory ekonomickému kalkulu. Jistým způsobem vlastně vychází z marxistických pouček. Nebo z univerza socialismu.

Ten socialismus dostává a ovládá stále více, ať chceme či nechceme. Můžeme stavět pravicové vlády, můžeme mít národní a pravicové strany, ale i tyhle strany nemohou zaujmout své voliče jinak, než že jim budou nabízet stále vyšší životní materiální úroveň a stále snadnější život.

Uplatňuje se zde Marxovo učení o základně a nadstavbě. Podle Marxe je skutečný jen materiální svět a duchovno či kultura jsou jen jeho odrazy v jakési matrici. A český člověk tomu uvěřil. Průměrný Čech dnes skálopevně věří tomu, že čím lépe se bude mít po materiální stránce, tím vyšší a hodnotnější bude i jeho duchovní a kulturní život. Jen je to přesně opačné.

A tak, aby udržely voliče, již i pravicové politické strany opouští své ideje národní, mravní, opouští tradice a přestávají se odkazovat na řád světa daný vyšším řádem, třeba Bohem. Všichni jen nabízejí materiální zajištění a pohřbívají své ideály. Takže nabízejí něco, co stejně nedokážou, a pohřbívají to, co bylo skutečně důležité.

Všichni se vlastně podílíme na destrukci světa, v němž žijeme, a to je přesně to, co bolševici (Cvalín, Ransdorf, Filip, Putin) všeho druhu chtějí. Za chvíli už pro naše lidi nebude důležitá obrana národa, státu, historických tradic, naší víry a podobně tak jako kdysi.

Bude důležité jen to, zda nám nasypou do žlabů a podestelou v chlévě. Socialisté hlásají svobodu, ale ve skutečnosti chtějí jen chovat dobytek zavřený v ohradách, lhostejný a nevšímavý, který by na jednu stranu verbálně ochraňovali před nějakými vlky, ale na druhou stranu aby jej mohli libovolně dojit, ždímat a vodit na jatka.

Češi ještě nedospěli. Budou opět jen oním ufňukaným děckem, které hledá nějakého silného tatínka, děckem, které si věčně stěžuje na poměry, stále omlouvá neúspěchy nepřízní dějin a žárlivě střeží své jiráskovské a kramářovské hračičky. Když takové rozmazlené dítě někdo okřikne, ono se schová a brečí. Když jsou na něho hodní, stále vyžaduje zvláštní ohledy, trapně se vychloubá a vydírá své okolí slovanskou vzájemností.

Církve už dávno varovaly před komunismem a socialismem marxistického typu, ale stejně tak i před mocí bezbřehého kapitálu. Úvěrování a zisky z úroků mohou trvat jen potud, pokud obyvatelstvo v moc peněz uvěří jako v nejvyšší životní hodnotu. Taková víra ovšem pozvolna vylučuje a vytlačuje víru v řád a v morální hodnoty.  Třeba, neobratně řečeno, v Boha.

Nemíním zde plédovat pro církve obecně. Spíše mám na mysli víru v Boha jako jakési universum mravnosti, jakýsi obecný řád světa, přírody. Řád, který nemohou zvrátit nějaké stupidní státní zákony, protože do nich lze vměstnat naprosto cokoliv.

Model čistě ateistického, sekulárního státu selhává právě v tom, že se zaštiťuje pouze ekonomickými, obchodními a finančními zásadami (Klaus). Nehledá mravnost a zásady slušnosti, ale preferuje mimočasové tyranské principy pre-kapitalismu osmnáctého století.

Podle dříve načrtnutého mechanismu konzumní zblbělosti, je patrné, že:

… Dál se tu bude čepovat pivo, ctihodní občané budou chodit do kina a na tancovačky a na povel budou mávat buďto svastikami, nebo srpem a kladivem a vždycky budou stát na té (v tom okamžiku) správné straně.

Ale tohle je přesně bezpáteřné měšťácké nic, bahno kolem nás, přízemní šklebící se poživačný hnus, to je skutečné nebezpečí pro svět.

Stát a národ se teď nechává kupovat a uspávat materiální a sociální úrovní tělesného života. Nechává se odvést ode všech vizí a stávají se z něj lenivci srdce a duše.

Proto se nám tak nechce bojovat za cokoliv a kohokoliv. Jen nový nepřítel a nová válka by mohly zastavit tuhle pozvolnou katastrofu, tu nenápadnou proměnu národa v dobytek.

Dnes jsme jako nemocní. Nejen my, ale celá rasa. Už se jen snažíme udržet daný stav. Nezajímají nás myšlenky, ale jen pohodlí a bezpečnost. V USA je to podobné, snad ještě horší. Všude je cítit únava a deprimující pesimismus.

Nehovořím o nacionalismu, ale o národním uvědomění. O vlastenectví, o cti, o mravnosti, o tom, proč je dobré a ctné být hrdým Čechem, Moravanem, Slezanem. Poskakování na staromáku je přesně tím nepochopením, falší. Přistoupením na celou tu komerční, lacinou a prvoplánovou lež.

Čest jsme zahodili jako zbytečný balast. Poklonkujeme dnes Eurosajuzu, jako jsme druhdy poklonkovali Savětskomu Sajuzu. Před tím Hitlerovskému, nacistickému konceptu světovlády.

Nic jsme nepochopili, jsme národem sluhů, práskačů a otroků.