Jsem jako cizinec ve VLASTNÍ zemi

Nesmírně mě ten osobní pocit irituje. Za komunistů jsem měl vjem, že jsem doma, ale vládne mi tam domácí tyran, opilec a násilník. V postkomunismu mám pocit ještě horší: nejsem doma, protože jsou v mém bytě „politicky konformně“ nastěhováni nejrůznější nesnesitelní jedinci, se kterými musím domácnost sdílet. Dokonce mi nařizují, co doma dělat smím a co nesmím.

Autorem nadpisu je samozřejmě muzikant Aleš Brichta, který snad promine, že jsem si název jeho (skvělé) písně vypůjčil.

Žehrám na to, že jsme si neudělali ve státě po „převratu“ snesitelný pořádek. Kdesi na informační dálnici jsem narazil na zajímavou myšlenku pana… (ale vlastně ne, nebudu jej jmenovat, protože jeho osoba by jistě vyvolala OT reakce).

V podstatě jde o to, že jsou zde do sebe dlouhodobě zaklesnuty dva nesmiřitelné směry. Svět paternalistický a svět svobodný. Svět „jistot“ a svět „možností“. Demokracie je koncipována tak, že ten menšinový názor se musí podřídit tomu většinovému. V extrému to znamená, že 49,99 % obyvatel se musí podřídit vůli 50,01 % druhých. A v praxi je ta bilance (vinou volební neúčasti a platným volebním zákonem) ještě horší. Obvykle pak nějaké nepatrné, 17% politické vítězství, diktuje 83 % zbylých ostatním svá dogmata.

Kdyby deklarovaná svoboda opravdu platila, co třeba rozdělit republiku nějakou horizontální čarou na dvě části (ne nutně geograficky). A každý jedinec by se mohl, třeba elektronicky, deklarovat jako jižan, nebo seveřan. Aby to neimplikovalo nějaké americké termíny, pak jako člen státu paternalistického, nebo člen státu svobodného.

Obě ty části České Republiky by měly vlastní orgány a vlastní rozpočty.

Nepochybně bych volil stát svobodný. V mém státě by se u lékaře platily všechny náklady, ale mohl bych si koupit pojištění extrémních situací, na které bych nemusel v budoucnu mít. Anebo nekoupil, ale nikdy bych později nesměl říci, že mě stát nechal chcípnout na ulici.

Můj stát by nepochybně neměl 18 ministerstev, spoustu státních Krajských úřadů, ani ještě větší spoustu státních Okresních úřadů a ještě větší spoustu obcí pověřených a obcí suspenditních se všemi uměle zaměstnanými byrokraty.

Asi by disponoval tak jednadvacetičlenným Parlamentem, protože naše lidnatost nevyžaduje 271 poslanců. Pravidla zákonodárců by nejspíše byla jiná. Rozhodně by to nebyli ekonomičtí nadlidé, kteří jsou tak odtržení od reality, že vůbec nechápou dopady přijatých zákonů. Ani to vlastně nedělají. Zákony nečtou a mávají packami z jiných důvodů. A volební zákon by byl patrně zásadně jiný.

Byli by odvolatelní, a to ihned, kdy poruší volební program, volební slib, pro který byli zvoleni, nebo se zapletou do korupce.

Asi by ani neměl vládu, protože jakákoliv vláda je jen umným centrálním nástrojem řízení společnosti, kterou by ta moje nepotřebovala, protože lidé by se rozhodovali sami, a lépe než vláda.

V mém státě bych neplatil skrze mezní daňovou zátěž věci, které nepotřebuji, nikdy nevyužiji a dokonce silně pochybuji o jejich obecném přínosu. Kdybych vyjel na dálnici, zaplatil bych její kilometrové užití provozovateli. Neplatil bych si povinně veřejné cyklostezky, neb na kole už nejezdím, neplatil bych si Vodní záchrannou službu (dnes ráno ve zprávách fňukali, že jim stát nedává peníze), možná bych velmi váhal s platbou státní armády (po 100leté zkušenosti), jistě bych nedával peníze na takovouto podobu soudnictví, kdy soudci jsou jen převodovou pákou a politickým nástrojem bez nejmenší osobní odpovědnosti a s praktickou neodvolatelností.

Zcela jistě bych neplatil v dani nějaké solární perpetuum mobile, abych pak měl energie o čtvrtinu dražší a státní firma ČEZ nakonec takové energie vyvážela nikoliv k mému prospěchu, ale k prospěchu několika málo mocných.

Asi bych pochyboval o státní Policii, státní Vězeňské službě, Státních zástupcích, státním Ředitelství silnic, státní Poště, státních exekutorech, státních Drahách, státním Ředitelství radiokomunikací.

Asi bych pochyboval o nějaké závazné státní zahraniční politice. Kruci, lidé v Chebu, nebo v Ostravě se umí dostatečně dobře domluvit se svými sousedy o tom, že nebudou plivat na zem, nebudou čůrat sousedovi na chalupu a když jsou ty otázky mimo rámec regionu, proč se o ně starat? Myslíte, že našeho ostravského kolegu Větvu nějak zvláště zajímá náš oficiální vztah k Tchai-wanu, nebo k South Samoa?

To vše jsou jen socialistické manýry, které bych ve svém státě nechtěl mít. Soudím, že peněženka a vlastní rozhodování o jejím obsahu je ekonomicky správnější, než snahy „dobroserů“ manipulovat celou společností.

Poměrně brzy by se ukázalo, že ta jedna část státu by začala neobyčejně prosperovat a ta druhá by jaksi stagnovala, vypotřebovávala dostupný kapitál a nakonec skončila tam, kde skončil Sovětský Svaz, kde je dnešní Severní Korea, Venezuela a další státy. V politickém dogmatismu, vraždách nesouhlasících s oficiální linií, tyranii, v kriminalizaci názorů a v těžké chudobě.

Asi by to v důsledku vedlo k válce. Jižní Česká by tak nekonečně toužila po blahobytu Severní České, že by nejprve uzavřela hranice, pak uplatnila cenzuru, pak nařídila všeobecnou brannou povinnost, na dluh nakoupila útočné nástroje a deklarovala, že má právo na stejný blahobyt, jako Severní Česká.

Asi jsem jinej. Ale dum spiro, spero. Dokud dýchám, doufám.