Traktát o inflaci

Statistika je velmi přesná matematická disciplína. Jenže – bohužel – s nepřesnými vstupními daty. Jak poměrně trefně poznamenal W. Churchill: „Jediná statistika, které jsem schopen uvěřit je ta, kterou jsem sám zfalšoval.“

Stát setrvale snižuje hodnotu měny, kterou máme v kapse. Ten jev se jmenuje inflace měny, což znamená, že za stokorunu si koupíte stále méně a méně věcí. Nebo jinými slovy: „všechno je stále dražší a dražší“. Netřeba opakovat známou pravdu, že primární příčinou jsou komerční banky, resp. zavedený rezervní systém, který dovoluje bankám vytvářet neexistující, virtuální peníze.

A samozřejmě ČNB, která na tento jev nějak reaguje ovlivňováním základních úrokových měr a také tiskem oběživa. Že se v podstatě jedná o penězokazectví je vcelku jasné, ale stát má na tuto činnost legální monopol. Zkuste si doma vytisknout tisícovku a stát Vám pomalu usekne hlavu, zatímco on to dělá naprosto běžně.

Jak na to reagují obchodníci a výrobci? Velmi jednoduše! Jakmile se zvýší množství oběživa, tedy klesne jeho cena, poklesne jejich zisk (nebo se zvýší náklady) na stejnou jednotku práce, tudíž zcela logicky promítnou tuto změnu do koncové ceny svého produktu.

Jinými slovy: stát Vás zcela podle zákona okrade o kus Vaší práce. Kromě všech těch daní, které proti Vám už používá.

Ale to není námětem článku. Jde o to, jaká je metodika výpočtu inflace, kterou zpracovává ČSÚ.

K měření inflace se používá tzv. spotřební koš, jako soupis toho, co si lidé v průměru za své mzdy kupují. V něm mají jednotlivé komodity přiřazenou nějakou váhu. Že skladba toho koše je naprosto odtržená od reality je patrné na první pohled. Například váhový koeficient masa ukazuje, že chudší člověk vynaloží na koupi masa měsíčně necelých 300 korun, za pečivo prý vydá 200 korun a za potraviny měsíčně celkově vydá jen necelých 1 300 korun. Nevím, jestli jste byli v poslední době nakupovat, ale asi moc dobře víte, jak je to obrovská blbost.

Z toho je nutno vyvodit závěr, že spotřební koš každého jednotlivce se značně liší od (mnou nenáviděného) průměru. A z toho odvozeně, že míra inflace je velmi individuální podle složení osobního koše. Ano, některý tovar je zbytný, aby zbylo na jiný, a některý by se dal označit jako výdaj mandatorní.

Když zmíním jen několik perliček ze spotřebního koše ČSÚ, tak například chudší člověk si smí dovolit zemřít a nechat se zpopelnit tak jednou za 99 let. Náhrobek si může v průměru dovolit po 1 700 letech. Poplatek za psa vychází někde kolem pětikoruny měsíčně. Stravování v jídelnách v průměru na 79 korun měsíčně!

To jsou šílené bláboly, jejichž vinou stát jednotlivcům může lhát, že „udržel“ meziroční inflaci pod 1,9 % (ČSÚ – 2011)!

Zkuste si dát trochu práce, třeba jeden měsíc a evidujte si všechna vydání, která budete jako ekonomický subjekt (jedinec, rodina) mít a zkuste udělat totéž o rok později. Pak ta čísla porovnejte!

Spotřebitelský koš běžného člověka se od toho vymyšleného ideálu ČSÚ zásadně liší a stejně tak osobní inflace nebude tak nějak oželitelných 1,9 %, ale v praxi 10 %, 20 %. Nebo více? Počítejte! To není žádná vysoká matematika!

Pokud to chcete zkoumat podrobně, zpracoval jsem Vám pohled na spotřební koš z hlediska průměrné mzdy ve státě [sloupec G] (podobně vylhaných 26 067 korun) a z hlediska řekněme nuzného člověka s příjmem 10 000 hrubého [sloupec H] na listu Strukturální analýza (ke stažení: spot_kos2012.xls).

Český statistický úřad se svými 2 028 zaměstnanci, kde jen na mzdy vynakládáme z našich peněz ¾ miliardy korun a na provoz dalších 0,5 miliardy je nutno za tuto manipulaci s realitou a lhaní veřejnosti neprodleně rozprášit.