Krize elit

Opakovaně se pokouším formulovat myšlenku, že demokracie, alespoň v tom tvaru, jak ji máme u nás dnes, ale jak ji můžeme vidět i v okolních státech, narazila na svoje hranice. Analytik Petr Robejšek její současnou podobu dokonce označil za „kastraci voličů“.

„Elity nepoužívají demokracii jako mechanismus hledání správných odpovědí – nýbrž používají demokracii jako proces, v němž se deleguje moc v jejich prospěch a oni si zajistí klidný život. Důsledkem je, že se problémy  neřeší, nýbrž se nechají vyhnívat, dokud to jen jde. Demokracie sama o sobě není nevýhoda, oslabuje ji však způsob jak s ní zacházíme.“ [P. R.]

Demokracie v této podobě se jinými slovy stává komparativní nevýhodou vůči dnes rostoucím státům jako je Rusko, nebo Čína, které k ekonomické prosperitě vůbec demokracii nepotřebují (srov. s úpornou snahou USA vnucovat demokracii v různých místech světa vojenskou silou). Pojetí demokracie se nám tak stává nevýhodou nikoliv kvůli své myšlence nebo podstatě, nýbrž kvůli selhávání elit.

Mám-li se pokusit formulovat věc jinými slovy, pak nejspíše tak, že politici jednají ve věcech, které měli předvídat, nebo pro něž byli do funkcí zvoleni, až v situaci krajní nouze.

Má-li se systém demokracie nějakým způsobem rehabilitovat, pak si musí voliči vynutit tu správnou politiku, protože to, co dosud jakoby zdánlivě fungovalo se stalo nevolitelným východiskem.

Jako dlouhodobé východisko z tohoto stavu však nevidím vytváření nějakých nových politických stran. Z tohoto omylu nás vyvádějí zkušenosti se vznikem a reálnou praxí stran VV, TOP-09, či dříve Unie Svobody.

Jako by systém tendoval k požadavku jakési vlády expertů bez politického základu (srov. s popularitou vlády Tošovského, či Fischera), obrazně k návratu vlády platónovských filosofů. Jiným slovem k odvržení politických subjektů v tom současném, populistickém tvaru.

Jiným vyústěním může být jistá forma diktátorské společnosti. Stačí jeden jediný člověk s vůdčími schopnostmi, který dobře zformuluje touhu většiny. Pak už je to jen otázka jeho rétorských schopností a mediální masáže – propagandy.

V podstatě můžeme spatřovat náznaky tohoto trendu například u holandského politika Geerta Vilderse. V jednoduchosti můžeme říci, že Geert Vilders dělá přesně to, co po něm voliči chtějí. Že to nedovedly udělat zavedené velké strany je přesně tím selháváním toho konvenčního modelu. Jakoby ty klasické strany někde v tichu svých sekretariátů a pak v kuloárech vyjednávaly nesmysly, výměnné obchody, jejichž cílem není blaho lidu, ale hlavně a jen jejich osobní prospěch a setrvání u moci.

Dalším možným vyústěním může být válka a nové zamíchání karet. Těch aktivovaných rozbušek je dost.

Zatím se (nejen naše) společnost rozpolcuje na malou vrstvu superbohatých a roste počet lidí, kteří beznadějně chudnou a sociální nůžky se dál více rozevírají. Jinými slovy, zmizela nám střední třída. Za ni se začíná vydávat byrokratická struktura státu, což je však obrovský omyl, protože střední třída musí být hlavním zdrojem a hybatelem produkce a bohatství, což se o byrokracii nedá říci ani v náznaku.

Stále více přibývá lidí, kteří se nejsou schopni identifikovat se systémem, v němž reálně žijí. Ten systém jim totiž nepřináší to, co jim bylo slibováno a co oni od něj očekávali.

Co bychom tedy měli dělat? Pracovat na našem hodnotovém žebříčku – třeba zvažovat, jakou hodnotu má například čas. Všichni budeme mít napsáno na náhrobku – a lhostejno, zda bude z kamene, nebo ze vzduchu – jak jsme hospodařili s časem, který nám byl vyměřen. A co po nás zůstalo. A co jsme předali generacím příštím.

Zatím má naše vysvědčení ve většině řádků spíše nedostatečnou.