Nejen o armádě a zbraních

Nejen v souvislosti s průjezdem americké vojenské kolony se nabízí k úvaze ještě jedna věc. Před několika lety jsme zrušili (snad nerozumně) všeobecnou brannou povinnost. Nejprve omezili délku povinné vojenské přípravy a následně přešli na plně profesionální armádu.

Došlo k tomu v době, kdy se mezinárodní situace (přinejmenším na starém kontinentu) zdála být mimořádně stabilní. Sovětský svaz se rozpadl, studená válka skončila, my jsme byli přijati do obranné vojenské struktury NATO a zdálo se, že naše povinnosti z členství plynoucí lze vcelku bez větších potíží splnit účastí na zahraničních misích NATO.

V posledních několika letech se začíná jevit, že stabilita v Evropě je minulostí. Vcelku je asi zbytečné vyvracet proruskou propagandou vytvořené a vydatně živené názory, že na Krymu nedošlo k vojenské anexi, že Ruská federace neútočí na Ukrajinu, že celý ukrajinský konflikt rozdmýchal západ (nebo EU, nebo USA).

Stačí si poslechnout oficiální projevy některých představitelů RF, aby člověk přinejmenším zvýšil ostražitost. Desítky let neutrální Finsko, které se drželo raději politiky appeasementu, dnes velmi vážně přemýšlí o svém členství v NATO, obavy neskrývají ani pobaltské státy, které mají na svém území mnohačetnou pátou kolonu ruských a proruských obyvatel, Polsko se také necítí dvakrát bezpečně a bývalý poradce J. Cartera Zbigniew Brzezinski zcela vážně uvažuje, jakou dobu by se Polsko (nebo jiný stát) muselo bránit vlastními silami, než by se zformovaly obranné síly NATO k vojenskému zásahu na obranu členské země.

Na základě takovýchto indicií začal český ministr obrany hovořit o tom, že by bylo záhodno znovu zavést vojenské odvody. Nemá jít ale o nové zavedení povinné vojenské služby (i když jsou slyšet i takové hlasy, že nejrůznějším mamánkům by vojna rozhodně neškodila).

Navrhovaný systém odvodů by pouze zaevidoval osoby vojenské služby schopné, jak fyzicky, tak psychicky. Bez explicitního výcviku. Pokládám takovéto „řešení“ problému za neřešení.

Soudím, že problém je třeba řešit progresivněji, daleko rychleji a smysluplněji. Uměl bych si velmi dobře představit model, ve kterém by stát zřídil základní síť vojenských školicích středisek, kam by se mohl dobrovolně zapsat každý (včetně žen), kdo pociťuje potřebu umět zacházet s nějakým zbraňovým systémem, počínaje automatickou puškou, nebo pistolí, nebo třeba protileteckým kanónem či tankem, až po sofistikované systémy typu radiolokátoru.

Do tohoto střediska by zájemci, u kterých byla ověřena alespoň v základních ukazatelích schopnost s danou zbraní zacházet, docházeli. Pokud by byl adept odmítnut, mohl by se ucházet (třeba i na základě doporučení této komise) o obsluhu jiného typu zbraně.

Přijatí adepti by pak docházeli po určenou dobu (podle typu a náročnosti zbraně) k výcviku do vojenského výcvikového střediska a to tak, že výcvik by probíhal ve všedních dnech po osmi hodinách denně. Po skončení denních přednášek, či praktického výcviku, by frekventant odcházel z kasáren (zaměstnání) domů.

Během výcviku by frekventantovi náležela odměna ve výši ušlého výdělku, kterou by hradilo ministerstvo z rozpočtové kapitoly obrany.

Po ukončení kurzu by byl výcvik ukončen praktickou a teoretickou zkouškou, po jejímž úspěšném složení by byl absolvent vybaven průkazem vojáka na trvalé dovolené a příslušnou zbraní s přiměřeným množstvím munice (těžší technika by samozřejmě zůstala deponována ve vojenských skladech). Svěřenou zbraň by uchovával doma za podmínek podobných dnešním pravidlům pro držitele zbrojního průkazu.

Během dalšího období by evidovaný voják mohl být zván ke krátkým 1 – 2 denním cvičením, která by prověřovala trvající schopnost zbraň obsluhovat a byla by opět hrazena ve výši ušlé mzdy.

Zájemci o poddůstojnickou a důstojnickou hodnost (s předpokladem k ní) by měli možnost odpovídajícího vzdělání na příslušné vojenské škole, případně s možností zařadit se do profesionální armády.

Celý systém by v poměrně krátkém období byl schopen aktivovat dostatečný počet vycvičených a ozbrojených vojáků k obraně vlasti a zvyšoval by odpovědnost občanů tím, že by jim byla svěřena zbraň.

Kromě toho by se stal zbytečným institut zbrojního průkazu a celý (nepříliš funkční) mechanismus kolem jejich vydávání a prodlužování. Obvodní lékaři nejsou kvalifikovaní rozeznávat a garantovat mentální schopnosti jednotlivců a stále více se snaží se této povinnosti zbavit, nebo ji formalizují. Deponování soukromých zbraní v případě, že držitel ZP evidentně přišel o schopnost za zbraň odpovídat (zdravotně, stářím, či jinak), jsou byrokratické a v důsledku postrádají základní bezpečnostní prvky.

Samozřejmě, celý tento návrh jde proti koncepci setrvalého a programového odzbrojování veřejnosti. Přes všechny snahy různých sluníčkářů o omezování zbraní je stále jasnější, že jejich plán směřuje pouze k odzbrojování slušných a zákona dbalých občanů, zatímco jakýkoliv gauner si pořídí naprosto hladce zbraň ilegální a na zákony se neptá.

KDYŽ POSTAVÍTE ZBRANĚ MIMO ZÁKON,
BUDOU JE MÍT JEN TI, KTEŘÍ MIMO ZÁKON STOJÍ.

Bezpečnější společnost neznamená, že je v ní minimum zbraní, nejlépe žádné, či jen v policejních složkách, ale přesně pravý opak! Bezpečná společnost je taková, že darebák nikdy neví, zda proti němu nestojí člověk ozbrojený a vycvičený přinejmenším stejně, nebo lépe. (Jen okrajově zmiňuji, že je třeba zcela rekodifikovat zákon o osobní obraně a obraně majetku.)

Že heslo naší policie je jen zbožným přáním, nám ukázaly v plné nahotě případy v Uherském Brodu, předtím ve Žďáru nad Sázavou a dalších případech. Policie zde není k tomu, aby pomáhala a chránila. Je zde proto, aby případné násilí ex post vyšetřila a předala soudu. Pomoc musíme hledat nejlépe na konci vlastního ramene a chránit se musíme sami.

Čím je stát zkaženější, tím více se bojí vlastních ozbrojených občanů. Asi si pamatuje výrok Vladimíra Iljiče Uljanova: „Jeden člověk s puškou je schopen ovládnout sto neozbrojených (…) provádějte plošné prohlídky a za nalezené zbraně popravujte.“

Na straně druhé jsou známy citáty George Washingtona, resp. Thomase Jeffersona: „Žádnému svobodnému člověku by nikdy nemělo být bráněno v nabytí zbraní. Nejsilnějším důvodem pro to, aby si lidé udrželi právo držet a nosit zbraně je, aby se jimi — jako poslední možnost — mohli bránit tyranii vlastní vlády.“

A jako poslední ještě výrok George Orwella: „Totalitní stát může dělat velké věci, ale jednu věc udělat nemůže: nemůže dát dělníkovi v továrně pušku a říct mu, aby si ji vzal domů a měl ji v ložnici. Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie. A je naším úkolem dohlédnout, aby tam zůstala.“

A na druhou stranu (a už poslední) citace fanatické americké socialistky, Brady Sarah: „Náš hlavní záměr je zakázat všechny zbraně. Musíme použít jakékoliv prostředky. Nezáleží na tom, jestli musíte překroutit fakta nebo dokonce lhát. Náš cíl vytvořit socialistickou Ameriku může uspět jen tehdy, když ti, co by nám mohli vzdorovat, budou úplně odzbrojeni.“

Dá se konstatovat, že když vláda začne zabavovat a zakazovat zbraně a usilovat o nastolení nerovnováhy sil, chystá proti svým občanům něco velice nepěkného.

Tož, tolik jsem měl na srdci.

Psáno pro Svobodný svět