Stáváme se znovu šóflem

Ó, jak truchlou probůh za dnů našich jazyk český vzal proměnu! Nevypravitelná zajisté jest nevážnost a bezsmyslnost jazyka, v němž zplozeni jsme, kteréhož přece chtíce zachovati válečným před nepřáteli hájili ramenem, lehce sobě vážiti, odvrhnout a docela z vlasti své vyhlazovati! Ó kdyby nyní ožili milí předkové naši, kdyby procitl mistr Jan Hus z Husince, Bohuslav Lobkovic z Hasištejna, Karel Žerotín, Jan Hodějovský, Daniel z Veleslavína, Jan Amos Komenský, Bohuslav Balbín a jiní, ó, jak by se mutili, jak by žalostili, vidouce, že jazyk jich milostný, od nich vždy velebený, za dnů nynějších od samých vlastenců hanebně zanedbán a potupen jest, přeušlechtilé pak jich spisy a práce onde porůznu rozmetané práchnivějí, nastojte, a červivějí!

Bible kralická 1596

Takhle nějak začínal jeden z rozhlasových dílů pořadu „Toulky českou minulostí“, inspirovaný knihami Petra Hory Hořejše.

Čeština, pravda, se neprosazovala snadno. V ra­kou­ské říši byla úřední řečí němčina, byla předpokladem i jen malého kariérního postupu. Školy (až na základní) také užívaly němčinu, i když české obyvatelstvo na území převažovalo. Tehdejší agresi němčiny můžeme srovnat s dnešní, velmi podobnou agresí angličtiny.

V době před národním obrozením vlastně jazykem českým hovořil jen lid sprostný, převážně venkovský. Nad ním ovšem městští lidé dosti ohrnovali nos. Byla to pro ně politicky bezprávná masa chudých, ne­vzdě­la­ných křupanů, „póvl“, nebo „šófl“ zvaná. Městská spodina na tom nebyla o nic lépe. Česky mluvící šlech­ta, či prosperující měšťanstvo scházelo.

České obrozenectví proto vzešlo právě z nižších středních vrstev. Úroveň hovorové češtiny však byla tak trudná, že si ji jen těžko dovedeme představit. Šlo ponejvíce o směs starých českých výrazů s fonetickými tvary německého výraziva. Neměla žádnou spisovnou normu, takže každý psal, jak se mu zlíbilo, obvykle podle pravidla piš, co slyšíš, nebo jak vyslovuješ. Českému jazyku se učilo jenom na triviálních školách.

Titulní list III. dílu

Jazykovou výrazovou nedostatečnost ale nešlo na­hra­dit rychle (pokud odhlédneme od poněkud ko­mic­ké „lidové tvořivosti“ typu „bručka“, „hlubozník“, „sa­mo­ti­nec“, „sestromuž“ či „cucka“). Jedním z poměrně kom­pakt­ních, systemizovaných zdrojů češtiny se stala do jisté míry „samizdatová“ Bible kralická. Problémem však bylo, že byla už téměř dvě stě let stará.

Přes to vše se o češtinu podařilo jen během dvou, tří generací buditelů vzbudit silný zájem a díky nejen Josefu Jungmannovi, Františku Janu Vavákovi, Dobrovskému a řadě dalších, se čeština postupně stala plnohodnotným jazykem. (Mimochodem, on ten Jungmann mluvenou formu češtiny sám moc dobře neovládal a ještě ke všemu koktal.)

Tolik snad kraťoučký exkurs do historie našeho jazyka.

To, co mám na srdci, je spíše její současný stav. Dochází nám zde postupně k degradaci českého jazyka, k jeho primitivizaci. Důvodů je samozřejmě více. Jeden z nej­ne­po­cho­pi­tel­něj­ších důvodů plyne z citace jedné nejmenované učitelky: „…měla jsem kolegyni, učitelku na prvním stupni, která byla na to, že neumí pravopis, hrdá. Prý se nenechala strhnout proudem trapných, mentorských vyznavačů češtiny.“ Nemohu dost dobře pochopit, jak se může ve školství pohybovat pedagog s podobným přístupem k mateřštině! To mi zůstává zahaleno naprostým tajemstvím.

Kromě mrvení jazyka už ve školách zde ještě působí masová média, která se vydala obtížně pochopitelnou cestou jakési pokleslé lidovosti, jimž sekundují zdatně i osoby ze scény politické. Jazyk obecně se začíná zvrhávat do jakéhosi pomyslného slovníku hospody IV. cenové skupiny. Lví podíl má na tom samozřejmě i vlezlá „reklamština“.

Krom výše zmíněných vlivů je na vině i malá sečtělost nejen dnešních dětí, ale i jejich rodičů. Doba je taková, že na čtení knih jakoby se nedostávalo času. Je mnohem snazší stáhnout si z internetu nějaký extrakt, či stručný popis knihy, který požadavek školy na četbu uspokojí. Knihy jsou pro studenty nemoderní, nejsou „in“, ale „out“. K dispozici je nepřeberné množství her, videí, filmů a jiné klipovité zábavy, která dá daleko méně „práce“, ale také méně znalostí.

Dalším fenoménem jsou samozřejmě mobilní telefony. Mluva a styl z nich odvozený přejímá do jisté míry zkratkovitost, až absurdní stručnost projevu. Ruku v ruce i s pravopisnými a gramatickými chybami.

K nedobrým výsledkům studentů v češtině se vyjadřuje celá řada pedagogů z praxe. Citovat lze např. předsedu Asociace středoškolských češtinářů, J. Kostečku, který upozorňuje na fakt, že: „slohové práce, klasifikované před třiceti lety trojkou, jsou dnes pokládány za maximum dosažitelného“. Obdobně konstatuje J. Soukal: „…ve vyjadřovacích schopnostech studentů přibylo vulgarit a naopak ubylo schopnosti vyjádřit se spisovnou formou“. Je zde doložitelný i jakýsi příklon k angličtině, anglicismům a anglické stavbě vět, jakoby se čeština pro budoucí kariéru zdála naprosto nepoužitelnou, či nevhodnou.

Zmínění pedagogové si povšimli, že současní studenti například neznají významy mnoha dříve zcela běžných slov, např. cudný, horlivý, hvozd, chmury, chrabrý, jihnout, jímavý, jízlivý, kasat se, kazajka, klání, kloudný, komolit, konejšit, lačný, láteřit, ledabylý, lomozit, lpět, mamon, mdlý, nedůtklivě, nejapný, niterný, osočit, ostýchavý, otálet, perný, pohnutka, pokoutně, ponurý, pookřát, pověra, potutelný, proradný, prchlivý, předpojatý, pýřit se, rmoutit se, rozšafný, rusý, schlíplý, slídit, spílat, srdnatý, strádat, střenka, svérázný, svízel, šev, tklivý, trýznit, úděl, uhranout, unylý, úlisný, upejpat, úporný, úskalí, uštěpačný, útlocitný, vesměs, výspa, vzývat, záhy, zakabonit se, zakolísat, záludný, zášť, zesinat, zevrubný, zpupný či ztepilý. Před několika lety ještě obvyklá slova, která přece nejsou nikterak cizí a umí velmi jemně rozlišovat významy pronášeného.

Nekritizuji zde ale jazyk hovorový, ten nikdy nenabýval a nebude nabývat lexikální podoby. Jde o kritiku veřejného formálního, či oficiálního projevu, zejména ve psané formě.

Markantně vidíme neochotu, či neschopnost, psát správně zejména na internetu, ať už se jedná o různé tzv. sociální sítě, nebo i autorské články (žel, i novinové). O komentářích pod nimi ani nemluvě. Od pravopisu, kdy jedno „i“ může zcela pozměnit smysl sdělovaného, přes neznalost správné volby s/z, mě/mně, anglický slovosled, nejrůznější šifry módních akronymů, až po neschopnost napsat požadovaný znak z klávesnice.

Po kritice podobných jevů se často doslýcháme, a nejen od omladiny, že jsme přeci na internetu, ne ve škole. Máme to snad chápat tak, že škola je jen nějaký „vopruz“, kde učitelé zbytečně a zlomyslně požadují znát nějaké, v životě neupotřebitelné poučky a pravidla? Nevidím to tak!

Osobně, pokud otevřu nějaký článek a během chvíle vidím celou řadu pravopisných, či stylistických chyb, nejsem ochoten ten článek číst. Přesněji, jak mám komukoliv věřit oprávněnost a správnost jeho názoru, pokud prokazuje, že jej neumí ani přesným způsobem sdělit?

Snad bychom mohli mít pochopení pro ty, kteří trpí nějakou vadou, dyslexií, dysgrafií. Ale, ruku na srdce! Že by byl národ složen ze samých dys-cosi se mi věřit nechce. Shledávám za tím spíše neochotu/neschopnost používání mateřštiny, či přímo jejím pohrdáním.

Je třeba uznat, že mnozí dnes píší z chytrých telefonů, nebo tabletů, ale opravdu je vinou tabletu napsat chybné i/y? Může za neshodu přísudku s podmětem mobilní telefon? Autocorrect sice umí napáchat leccos, ale není vinen chybějícími čárkami v souvětích, ani jejich chybným umístěním.

Ani výmluvu: „psal jsem to ve spěchu,“ zejména u článků, moc neberu. Jistě, každý se překlepne, trpíme autorskou slepotou a vlastní chybu prostě nevidíme. Ale pokud se chybování stane pravidlem a vidíme, že nejde o nepozornost, ale o lhostejnost, pak se přece autor sám deklasuje.

Setkal jsem se dokonce s jednou, snad úplně absurdní výmluvou: „já ty chyby píšu schválně!“ To už opravdu zůstává rozum stát. Proč, probůh?

Obdobně vyznívá výmluva, že nejde o formu, ale o obsah. Není tomu tak! Když má obsah špatnou formu, je nesnadno čitelný. Odvádí pak pozornost od myšlenky ke zbytečné námaze formu si domýšlet, všeobecně ztěžuje čtení. Přinejmenším chybí povědomost, že text dělíme do myšlenkových celků, odstavců, používáme nadpisy, seznamy, tabulky apod. Součástí formy je ale kromě členitosti také správné používání interpunkce, pomlček, závorek a samozřejmě a hlavně pravopis.

Pokud je v článku mnoho chyb jakéhokoliv druhu, těžko lze přijmout fakt, že je autor chytrý, i kdyby to byla náhodou pravda. Sebechytřejší sdělení s několika hrubkami snižuje ochotu brát článek a názor vážně. Jak je možné v diskusi názorového protivníka přesvědčit, že věci rozumíte lépe než on, když neovládáte ani pravopis? Prosím, překlep, dejme tomu jedna chyba, ale tři hrubky ve větě? Jak lze věřit, že ten člověk vůbec něčemu rozumí?

Někdy nabývám dojmu, že snad už někteří ani nepíší česky, ale nějakým podivným ptydepe, nejpokleslejší češtinou, argotem těch společensky nejnižších vrstev, „tukabelštinou“.

Závěrem tedy apel: pišme lépe! Nejen proto, že je to naše mateřština. I pro to, co píše dále již zmíněný pan Jiří Kostečka: „Ztrácíme české vidění světa, ztrácíme mateřštinu. A s tím i svoji identitu. Ztrácíme schopnost vyjádřit naprosto přesně myšlenku, obsah svého vědomí. A s tím ztrácíme i vědomí samo. A co nejhůř: zjevně nám tohle všechno nevadí.“

Mělo by nám to vadit a silně!