Zkoumáním současných „vyspělých“ demokracií nacházíme stále více důvodů, proč jakožto mechanismy výkonu moci, přestávají dobře fungovat.
Všemocný parlament znamená smrt svobody jednotlivce
Osobní svobodu jednotlivce a jeho odpovědné a čestné žití poskytují pouze Ústavní systémy. Ještě před pouhými 200 lety by Vám to potvrdil každý Američan. Veškerá autorita musí být stanovena pouze dlouhodobými a univerzálními principy.
Demokracie začaly plíživě degenerovat. Postupné opouštění modelu dlouhodobých principů ve prospěch moci parlamentů vede ke snižování úcty k právu, k eskalaci počtu jednoúčelových, vágních, nebo mnohosmyslných účelových zákonů, které kousek po kousku ukrajují z občanských svobod a jistot – právních jistot – ve prospěch moci. K nepřiměřenému posilování vlivu parlamentů a vlád kterékoliv momentální politické většiny. Zdánlivá spravedlnost původní ideje demokracie vede ke stále silnější infiltraci parlamentů lidmi nikoliv schopnými, nýbrž všehoschopnými, či jen mocichtivými. Není bez zajímavosti, že k tomuto jevu dochází tím rychleji, čím rychleji ve společnosti ubývá přirozených elit.
Důsledky neomezené demokracie vidíme dnes nejen v už zmíněných Spojených státech, ale i v Německu, Francii a dalších státech. Super-parlamentní moc tak postupně hypertrofuje až do současné podoby, kdy může konat tak svévolně, jak se jí zlíbí. Umocněno o to, že politické subjekty, financované převážně z konfiskátu bohatství každého jednotlivého občana, z veřejných peněz, si na základě takto deformovaného modelu začínají zaměňovat příčiny a důsledky. Jinými slovy: vytrácejí se ideje a nosné myšlenky se zvrhávají v prázdné papouškování ideologických frází, jejichž cílem už dávno není obrana zájmů občana, ale jediné: dostat se k moci. Dokonce za cizí peníze. Stačí jen ve vhodný okamžik na správném místě vyslovit pár floskulí, slíbit komukoliv cokoliv. Jakmile je moc v rukou, tyto sliby jdou na smetiště minulosti. Názorně nám se „odkopal“ pan Dluhoslav Sobotka: „předvolební sliby byly zasazeny do nereálného ekonomického rámce“. Abych nebyl jednostranný: obdobně jsme to viděli za posledních 22 let v mnoha obměnách, varietách a kultivarech ve všech stranách.
A důsledky? Tzv. levicové strany nejvíce ubližují společensky nejslabším skupinám, ale budují mohutnou (vlastní) státní a byrokratickou moc, tzv. pravicové strany nepodporují obecnou svobodu a práva, ale budují mohutnou (vlastní) státní a byrokratickou moc.
(Pro ideologické rýpaly – pokud namítnete, že pravicový politický postoj znamená čistou podporu zlodějských buržoů a levicový politický postoj znamená ochranu slabých před nimi, není většího omylu. To jsou právě ty ideologické floskule. Pravicový politický názor je úsilí o posilování práv, majetku a svobod každého člověka, bez ohledu na jeho společenskou pozici a jiné atributy. Levicový politický názor je úsilí odejmout všem občanům co největší díl práv, svobod, majetku a odpovědnosti za jejich životy a svěřit je i násilím byrokratické moci. Obě tyto „moci“ ovšem mají velmi snadný přístup ke „zdrojům“. Proto tvrdím, že zde za těch posledních 63 let nebyla žádná pravicová vláda, ale vlády méně, středně, nebo strašlivě levicové. Tvrdím to proto, že všechny skrze svoji moc dělaly úplně stejnou věc: umenšovaly a krátily práva, majetky a svobody všech občanů země nad všechny meze s jediným cílem: zůstat u moci.)
Jako jisté brzdy rozvoje ultra-vládní a ultra-parlamentní moci působily v zemích s tradicí liberálního konstitucionalismu přirozené zkušenosti s nimi. (A z praxe vidíme, že ve všech státech, kde tato tradice a zkušenost neexistovala a kam byly principy demokracie násilně vyexportovány, tyto parlamentně-demokratické systémy bez výjimky zkolabovaly.)
K prolomení hranice mezi původní tezí demokracie a současným stavem vedly asi původně dosti ušlechtilé cíle. Máme moc, máme prostředky, tedy pomůžeme nějak těm méně šťastným. To je ta osudová brána do pekel. Ale lidé jsou přece v celém světě různí, mají různé schopnosti, různé barvy pleti, jinou mentalitu, jiná náboženství, jiné tradice, vkládají různé prostředky a různá úsilí do svého „štěstí“. Exportovat jim část cizího „štěstí“ je sice na první pohled „spravedlivé“. Na druhý už ale ne.
S lidmi, tedy občany, nelze přece „nakládat“. Jsou to lidé a s lidmi se nenakládá. Lidi nechejme konat podle jejich svědomí. Nakládáme nějak se svým obědem, se svojí zahrádkou, se svými štípačkami. S věcmi, které vlastníme. O mnoho hůře přece můžeme „nakládat“ se svými dětmi, manželkou, nebo tchýní. Vůbec už nemůžeme „nakládat“ se svým sousedem, nebo nám neznámou paní Vomáčkovou z Horní Dolní vsi. Přesně to ale dělají současné státy. Skrze dávno už pošlapanou, pozvracenou a pokálenou původní demokracii si z občanů udělali jen onučky, otroky a čisté plátce politické a parlamentní zvůle.
To je jedno, že danou věc nechcete. Za A) ji stejně zaplatíte, za B) se opovažte vzepřít, nebo sec mazec, kopanec.
