Asi je nošením dříví do lesa opakovat, že povinné kvóty pro uprchlíky, jak se je snaží prosadit Evropská komise, jsou (nejen pro nás) nepřijatelné. A že jsou prakticky neefektivní, je jen zbytek té nechuti.
Vlastně bychom měli začít tím, že zde máme několik století jednu minoritu, kterou se snažíme léta a léta začlenit, čekáme, jak nás obohatí, a ono stále nic. A možná bychom mohli pohovořit o naší vstřícnosti k uprchlíkům vzhledem k počtu pracujících Vietnamců, Číňanů, nebo třeba Ukrajinců. Ale k věci:
Tu EU požadovanou kvótu uprchlíků lze rozdělit asi do tří kategorií:
- Političtí uprchlíci ze Sýrie a Eritreje (rodiny s dětmi, křesťané?)
- Fundamentální islamisté ze severu (vojenské invazní jednotky?)
- Ekonomičtí a sociální uprchlíci z východní Afriky
Proti první skupině se lze asi těžko vymezovat. Dosti chápu jejich bezvýchodnou situaci. Ale uvědomme si, že jsou to sice lidé vyznávající podobný náboženský okruh, ale jinak pocházející z jiného společenského prostředí. Přesto vše bych byl ochoten za přísných podmínek takovouto imigraci (v omezeném měřítku) povolit. Za podmínek, že (tak, jako když prchali z Československa političtí uprchlíci do Rakouska, nebo Německa) budou zřízeny přísně hlídané uprchlické tábory s vojenskou ostrahou. Dokud se uprchlíci nenaučí našemu jazyku a pokud si nezajistí do řekněme jednoho roku zaměstnání (není problém pomocí elektronické komunikace), budou z republiky vyhoštěni.
Nelze hned v prvním stádiu ponechat uprchlíky vytvářet etnická ghetta v našich obytných enklávách.
Ke druhé skupině se netřeba vyjadřovat. Nemají tady co dělat a Evropa se proti nim musí postavit nekompromisně už v mezinárodních vodách Středozemního moře. Žádný status uprchlíka, ale status válečného zajatce. Pokud proniknou až na pevninu, okamžitý odvoz zpět do severoafrických přístavů, nebo drahá internace, která problém jen oddálí. Vím, že odlišit je od jiných uprchlíků je neobyčejně obtížné, ale nelze je, pokud chceme Evropu zachovat i budoucím generacím, strpět.
Musíme si uvědomit, že ty lodě plné mladých chlapů jsou v podstatě invazními jednotkami muslimských států, i když ještě nejsou ozbrojeni. Stačí několik větších nákladních letadel a shoz zbraní na vhodném místě a máme tu vojenskou jednotku silnější, než bylo vylodění spojenců v Normandii. Ani se netají tím, že jsme pro ně pouhými nevěřícími psy, pro které nemají ani pochopení, ani slitování. Příklady, dokladující jejich chování, jsou v mnoha variantách k vidění a nelze přistoupit na lhaní sluníčkových multikulturalistů, jak nás jejich přítomnost obohatí. Nepovažujeme-li za obohacení ty excesy a zrůdnosti, kterých jsme bohužel svědky, ať už se jedná o Británii, Skandinávii, či Francii a Německo, nebo jejich domovské země.
Třetí skupinou, která je vlastně jen soft formou druhé, jsou sociální uprchlíci. Ano, nepochybně žijí v Africe v bídných podmínkách, možná za dva, tři dolary denně. Ale takových lidí je na celém světě veliká spousta, dokonce miliardy, a nelze problém vyřešit tak, že si je všechny nastěhujeme do Evropy.
Jsou etnicky, jazykově i sociálně nekompatibilní, nelze u nich předpokládat snahu o ekonomické a společenské začlenění do společnosti. Ostatně, nemají nás rádi. Mají zálusk jen na naše bohatství a sociální systémy. (Další důvod, proč je radikálně omezit!)
Chudobou si jsou Afričané vinni sami. Nikdy, ani v době předkoloniání, ani po ní, je nic nenutilo významněji pracovat. Nemají ty návyky. Vezměme příklad třeba z Jihoafrické republiky. Dokud tam panoval apartheid, bílí kolonialisté vlastnili farmy a černí Afričané pracovali na plantážích bílých majitelů. Frederik de Klerk s Nelsonem Mandelou ostudný apartheid zrušili, bílí majitelé byli vyhnáni. Afričanům padly zdarma do rukou fungující farmy a plantáže.
Jaká je jejich situace dnes? Farmy zpustly, nikdo na nich nepracuje. Pečení holubi, stejně jako zdejším komunistům, do huby sami létat nezačali. Proletariát se neosvobodil. Proletariát nechtěl pracovat. Kriminalita je obrovská, bída se prohlubuje.
Podobné platí o Keni, či jiných afrických státech.
Malou výjimkou jsou arabské státy s obrovskými ropnými zásobami. V těch se díky vývozu ropy žije snáze. Problémem je, že pokud by tyto státy ropu těžit nemohly, byly by stejně beznadějně chudé, jako státy subsaharské Afriky, Indie, Bangladéš, či jiné.
Problém tedy nevyřeší masová imigrace z Afriky do Evropy. Řešením je naučit Afričany pracovat a bohatství si vytvořit doma, v jejich státech.
Dobrý výklad absurdity masové imigrace je zachycen na tomto videu. (V přednášce lze spustit on-line překlad do českých titulků.)
A na dokreslení, jak je světová pomoc Africe dlouhodobě založena na chybných předpokladech, přikládám starší rozhovor se studovaným Afričanem, který dokazuje, že civilizovaný svět pomáhá Africe špatným způsobem. Dokonce můžeme říci, že jen problémy prohlubuje.
Probůh, přestaňte prosím vás s tou pomocí!
Keňský ekonomický expert James Shikwati (35) tvrdí, že pomoc Africe více škodí, než pomáhá. Velký zastánce globalizace hovořil s Der Spiegel o ničivých vlivech Západní rozvojové politiky v Africe, zkorumpovaných vládcích a o tendenci zveličovat problém s AIDS. [rozhovor je z r. 2005]
Pane Shikwati, na summitu G8 v Gleneagles se bude hovořit o zesílení rozvojové pomoci Africe…
… probůh, jenom prosím přestaňte.
Přestaňte? Rozvinuté země Západu chtějí eliminovat hlad a chudobu.
Podobné snahy ničí náš kontinent již 40 let. Pokud chtějí průmyslové země opravdu pomoci Afričanům, pak by měli konečně zastavit tuto příšernou pomoc. Země, do nichž plyne nejvíce rozvojové pomoci, jsou současně v nejhorším stavu. Navzdory miliardám, které byly nality do Afriky, zůstává kontinent stále chudý.
Máte vysvětlení pro tento paradox?
Pomocí peněz ze subvencí jsou financovány obrovské byrokratické aparáty, je podporována korupce a samolibost, Afričané se neučí být nezávislými, nýbrž žebráky. Rozvojová pomoc navíc oslabuje místní trhy a dusí ducha podnikání, kterého tak zoufale potřebujeme. Je to opravdu tak absurdní, jak to zní: Rozvojová pomoc je jedním z důvodů afrických problémů. Pokud by Západ zastavil tyto platby, obyčejní Afričané by si toho vůbec nevšimli. Tvrdě zasaženi by byli pouze funkcionáři. Proto tvrdí, že by zastavení této rozvojové pomoci znamenalo konec světa.
I v zemi, jako je Keňa, lidé stále umírají hlady. Někdo jim musí pomoci.
Ale musí to být samotní Keňané, kdo jim pomohou. Když je v Keňské republice sucho, volají naši zkorumpovaní politici okamžitě o pomoc. Toto volání se dostane až k Světovému potravinovému programu Spojených národů (United Nations World Food Program ), což je masivní orgán aparátčíků v absurdní situaci. Na jedné straně jsou oddáni boji proti hladu, ale na straně druhé musejí čelit nezaměstnanosti v oblastech, kde byl hlad eliminován. Je zcela přirozené, že rádi vyslyší žádost o více pomoci. A není neobvyklé, že požádají o trochu více peněz, než příslušná Africká vláda původně žádala. Potom předají žádost svému vedení a zanedlouho se několik tisíc tun obilí plaví do Afriky…
… obilí, které převážně pochází od silně subvencovaných evropských a amerických zemědělců…
… a pak nakonec toto obilí skončí v přístavu v Mombase. Část jde často přímo do rukou politiků, kteří ji předají svým vlastním kmenům, aby tak podpořili svou volební kampaň. Další část zásilky skončí na černém trhu, kde je obilí obchodováno za velmi nízké ceny. Místní zemědělci mohou rovnou zahodit motyky – nikdo nedokáže konkurovat Světovému potravinovému programu Spojených národů. A protože zemědělci tváří v tvář takovému tlaku krachují, nemá Keňa žádné rezervy, z nichž by čerpala v případě, že by opravdu přišel hladomor. Je to jednoduchý, avšak smrtící kruh.
Pokud by Světový potravinový program nic neudělal, pak by lidé umírali hlady.
Nemyslím. V takovém případě by Keňané byli pro změnu přinuceni začít obchodovat s Ugandou či Tanzanií, a nakupovat tam jídlo. Tento typ obchodu je pro Afriku životně důležitý. Přinutil by nás zlepšit naši infrastrukturu a více otevřít hranice, které byly mimochodem vytvořené Evropany. Také by nás donutil zavést zákony podporující tržní hospodářství.
Byla by Afrika doopravdy schopna sama řešit své problémy?
Samozřejmě. Hlad by neměl být problémem většiny zemí jižně od Sahary. Navíc tu jsou obrovské zásoby nerostných zdrojů: ropa, zlato, diamanty. Afrika je vždy zobrazována jako trpící kontinent, ale většina čísel je značně přehnaných. V rozvinutých zemích si myslí, že by Afrika bez rozvojové pomoci vymřela. Ale věřte mi, Afrika existovala i před tím, než jste vy Evropané přišli. A také jsme na tom nebyli až tak špatně.
V té době ale neexistovalo AIDS.
Pokud bychom uvěřili všem těm strašlivým zprávám, pak by měli být všichni Keňané dnes už mrtvi. V současnosti všude probíhají testy a ukazuje se, že byly staré údaje značně přehnané. Nejsou žádné tři miliony nakažených Keňanů. Je jich pouze jeden milion. Malárie je stejně velký problém, ale lidé o ní hovoří jen zřídka.
AIDS je velký byznys, možná největší v Africe. Nic nedokáže vygenerovat tolik finančních prostředků z pomoci, jako šokující údaje ohledně AIDS. AIDS je tu politickou nemocí a měli bychom být v souvislosti s ní velmi skeptičtí…
Po Druhé světové válce se Německo dokázalo postavit na vlastní nohy jen díky Američanům, kteří skrze Marshallův plán nalili do země peníze. Neoznačil byste to za úspěšnou rozvojovou pomoc?
V případě Německa bylo třeba opravit pouze zničenou infrastrukturu. Navzdory ekonomické krizi Výmarské republiky bylo předválečné Německo vysoce rozvinutou zemí. Škody vzniklé při tsunami v Thajsku mohou také být napraveny trochou peněz a nějakou tou pomocí s obnovou. Afrika však musí udělat první kroky k modernímu světu sama. Musí dojít k posunu v myšlení.
Musíme se přestat na sebe samotné dívat jako na žebráky. V dnešní době se na sebe Afričané dívají jako na oběti. Na druhou stranu si nikdo neumí představit Afričana jako podnikatele. Ke změně stávající situace by dopomohl odchod organizací zprostředkovávajících pomoc.
Pokud by to udělaly, pak by okamžitě zaniklo mnoho pracovních míst…
… pracovních míst, která byla hlavně vytvořena uměle a deformují realitu. Pracovní místa u těchto organizací jsou samozřejmě velmi oblíbená, a proto po nich existuje velká poptávka. Když taková organizace potřebuje řidiče, uchází se o toto místo tucty lidí. A protože je neakceptovatelné, aby řidič nějakého humanitárního pracovníka mluvil jen svým rodným jazykem, musí uchazeč mluvit plynně anglicky – a musí se také v ideálním případě umět vhodně chovat. Skončíte tak u nějakého Afrického biochemika, který vozí humanitárního pracovníka, distribuuje evropské jídlo a bere práci místním zemědělcům. To je prostě šílené!
Německá vláda se může pyšnit tím, že důkladně sleduje příjemce své finanční pomoci.
A jaký je výsledek? Katastrofální! Německá vláda poslala peníze Rwandskému prezidentu Paulu Kagame. To je člověk, jenž má na svědomí milióny mrtvých – ty, které jeho armády zavraždily v sousední zemi Kongo.
Co by tedy měli Němci dělat?
Pokud chtějí opravdu bojovat s chudobou, pak by měli zcela zastavit rozvojovou pomoc a dát Africe šanci zajistit si své vlastní přežití. Nyní je Afrika jako dítě, které volá po své pečovatelce, kdykoliv se něco pokazí. Afrika by se měla postavit na vlastní nohy.
____________________________
Kdyby se většina Afričanů nastěhovala do Evropy, a odpovídající množství Evropanů do Afriky, za dvacet let by byla uprostřed Evropy nová Sahara a kolem ní neproniknutelný prales. A Afrika by neobyčejně prosperovala. Kromě toho, že by Afričanům byla v našich podmínkách krutá zima, nezískali by vůbec nic. Po těch dvaceti letech by pak podnikli novou invazi: z chudé Evropy do bohaté Afriky.
Část rozhovoru z Der Spiegel, překlad je převzat z http://www.libinst.cz/
Článek byl napsán pro portál Svobodný svět
