Patrně jste to jméno už v nějaké spojitosti zaslechli, ale dobrou znalost o jeho fenoménu i době, ve které žil a pracoval, většinově nemáme. Tedy v kostce:
Otto Wichterle se narodil v roce 1913 v Prostějově a byl synkem poměrně zámožné rodiny prostějovských podnikatelů. Jeho otec byl spolumajitelem firmy Wikov. [Něco jste o ní zaslechli? Původně se zabývala výrobou a opravami zemědělských strojů, později se stala výrobcem pozoruhodných osobních automobilů.]
Matkou mu byla dcera zemského poslance Podivínského.
V dětství se málem utopil v močůvce. Ačkoliv mu lékaři nedávali valnou vyhlídku na přežití, přežil. Následně se po soukromé výuce vrátil do školského systému, dokonce na svůj věk do vyšších ročníků, než mu věkem příslušely. [Viz moje články k dnešnímu, naprosto nepružnému školství.]
Absolvoval gymnázium a byl přijat na vysokou školu strojírenskou, kde očekával uplatnění svých matematických a fyzikálních schopností. Posléze byl zlákán svým studijním kolegou a v roce 1931 začal studovat VŠCHT.
Záhy se dostává do sporu s tehdejším konceptem školství a kritizuje způsoby vedení vysokoškolské výuky.
Zároveň se vyostřuje mezinárodní politická situace (nástup Hitlera k moci) a na školách se diferencují názory. Vcelku typicky (třeba Wikipedia) hovoří o tom, že se profilovaly dvě nesmiřitelné skupiny: levičáci a pravičáci. Jako obvykle se jedná o mlžení: zastánci hitlerismu nebyli žádní pravičáci, ale extrémní socialisté. Pokud je tedy O. Wichterle domněle zařazován k levičákům, správněji bychom měli napsat, že rozhodně nepatřil ke křídlu německých nacionálních socialistů.
Habilitoval v roce 1935, dokonce násobným počtem požadovaných vědeckých prací. Pracoval dále jako asistent profesora Votočka až do kritického 17. listopadu 1939, kdy nacistická moc české vysoké školy uzavřela.
Dostal tehdy nabídku od Tomáše Bati, aby vědecky pracoval pro jeho obuvnickou firmu. Přes počáteční nechuť k „nevědeckému“ prostředí ji nakonec přijal.
Jedním z jeho prvních přínosů byla modifikace již tehdy licencované, ale prakticky špatně užitelné výroby polymerního Nylonu. Navrhl vlastní, velmi objevnou aplikaci a jeho metoda výroby syntetických, dlouhých polymerních vláken se stala základem patentu vlákna Silon.
S blížícím se koncem války byl sice zatčen nacistickým Gestapem, ale ne na dlouho. Do Baťovy firmy se již začínaly cpát podivné existence a pan Wichterle se s ní nakonec rozešel.
Hned po konci války se vrátil do Prahy a pokusil se rehabilitovat VŠCHT. Znovu se pokusil o zásadní změnu metodiky vysokoškolské výuky (a tradičně narazil na vysokoškolské mastodonty, kteří si nechtěli dát sebrat svá učitelská dogmata.) Čím více byli aplikováni do vysokých vysokoškolských funkcí různí komunističtí aparátčíci, tím menší prostor mu zbýval.
Z vysoké školy byl v podstatě politicky vyhozen v roce 1958 a nakonec využil nabídky přejít do ČSAV, kde mohl svoji vědeckou práci dále rozvíjet. Socializované vysoké školství už takovou anomálii nesneslo.
Stal se členem a posléze i vedoucím laboratoře Makromolekulárního ústavu ČSAV. [Jeho budova byla lokalizována na pražských Petřinách a jako děti jsme mu říkaly „kuličkový“ ústav.]
Jeho nejznámější prací se samozřejmě stal vývoj a výroba kontaktních gelových očních čoček, který řešil už někdy od roku 1952. Se všemi legendárními zkazkami, jak technologii jejich výroby vlastně vyvinul doma v kuchyni s pomocí dětské stavebnice Merkur.
V roce 1968 se stal, v komunistickém obrodném procesu, na kratší dobu poslancem ČNR, resp. později SNFS. Protože se stal jedním ze signatářů (a patrně i iniciátorů) Vaculíkovy a Havlovy petice 2000 slov, jeho kariéra za následného režimu v podstatě skončila.
Husákistický, „normalizační“ stát pana profesora tak strašně nenáviděl, že neváhal jen kvůli tomu, aby mu z nenávisti zničil jeho jméno a slávu, zahodit všechny patentové a licenční smlouvy a přenechal prakticky zdarma všechna práva k výrobě kontaktních čoček cizím, americkým firmám. (Vím, že to bylo složitější, ale v kostce takto.)
Komunistický stát tak přišel řádově o miliardu tehdejších korun jen proto, aby náhodou akademik Wichterle nezbohatnul. Dnes jsou to již stovky miliard.
Pozdější husákismus byl dokonce tak „tolerantní“, že jej „pustil“ na dvě mezinárodní vědecké konference ročně.
Po roce 1990 byl zvolen presidentem ČSAV, zemřel 18. srpna 1998.
Nic nedokumentuje ubohost komunistického režimu více, než právě příklad akademika Wichterleho.
Závist a nenávist, ať to stojí, co to stojí.
Článek byl napsán pro portál Svobodný svět
