Fabiánský socialismus
Historie
Fabianismus má své kořeny již v roce 1884, v Londýně, kde byl založen jako elitářský (i když dosti heterogenní) klub levicových intelektuálů – G. B. Shaw[1], S. J. Webb a jeho manželka Beatrice Webb[2], H. G. Wells[3], Annie Besant[4], Eleanor Marx[5], E. Bernstein — na socialistických myšlenkách Jeremy Benthama a Johna Stuarta Milla. Není nijak překvapivé, že šlo převážně o intelektuály z bohatých rodin (srov. F. Engels, V. I. Uljanov).
Ze soudobých pokračovatelů jmenujme například britského premiéra Tony Blaira, Neila Kinnocka, britského premiéra Harolda Wilsona[6], britského premiéra Clementa Attlee[7], Čecha Ludvíka Hocha[8] a bohatou plejádu dalších.
Ekonomické názory Fabiánské společnosti jsou kombinací různých teorií počínaje J. S. Millem, W. S. Jevonsem, Alfredem Marshallem a konče J. M. Keynesem.
Snem společnosti bylo od počátku nastolit socialismus v Británii a poté na celém světě. Socialismem tito fabiánci rozumějí především kolektivní organizaci společnosti státem[9]. Známky postupu od liberalismu a kapitalismu k socialismu nacházeli především v aplikaci a rozšiřování regulativních, administrativních a zaopatřovacích funkcích státu[10].
Původním znakem Fabiánské společnosti byl vlk v beránčím rouše, ale z vcelku pochopitelných důvodů byl poměrně brzy změněn na želvu v útočném postoji se sloganem: „When I strike, I strike hard.“
V roce 1893 se Fabiánská společnost podílela na založení Nezávislé dělnické strany (Independent Labour Party) v Británii a v letech 1900 — 1906 na formování Labour Party, jejímž je kolektivním členem. Fabiánská společnost poskytuje svým fabiánským socialismem ideologickou podporu britským odborům a Labour Party. Členy byli mj. i nedávní britští premiéři T. Blaire, či G. Brown. Z druhé strany oceánu třeba F. D. Rosewelt a celá plejáda reprezentantů Demokratické strany.
Fabiánský socialismus se poučil z katastrofálního výsledku Leninova revolučního prosazení socialismu v Rusku, z nepředvídatelných výsledků takové náhlé změny. Poučil se, že lid bude vždy takovouto změnu chápat jako cosi cizorodého a bude ji dříve, čí později odmítat, zatímco u pozvolného prosazování bude možné neúspěchy bagatelizovat. Postupná metoda touto vadou nepředvídatelného výsledku netrpí.
Nedávná minulost a současnost
Během války vypracoval lord Beveridge [známý fabiánec] svou tzv. „Zprávu“ [Social Insurance and Allied Services]. V Británii vyčerpané válkou vyhráli volby drtivě labouristé a v tom okamžiku došlo k prvnímu drtivému úderu „želvy“. Britové, i jiní národové, podlehli poměrně snadno vábničce sociálních jistot pro všechny bez rozpoznání jejich destruktivní podstaty. Mezi lety 1945 – 1951 došlo v Británii ke znárodnění bankovního sektoru, těžkého průmyslu, energetiky, dopravy a zdravotnictví[11].
Výsledkem bylo např. v GB prodloužení doby přídělového systému, deficitní hospodaření státu, stagnace mezd a růst cen. V roce 1951 Labour Party volby vcelku logicky prohrála, ale klíčová odvětví již v rukou státu zůstala [dodnes] a představa státu sociálního blahobytu zůstala vlastní i všem dalším vládám[12].
Fabiánský socialismus se uchytil jak ve Velké Británii, tak ve Spojených státech, v kontinentální Evropě, posléze i v Jižní Americe, Austrálii a nejiným způsobem i v Africe. Fabianismus je záludný tím, že svoji existenci nezakládá na nějakých jednotlivcích, nebo na konkrétních stranách, ale na myšlence šíření socialistické ideje tak, že se o ní zavede společenská řeč, ve které již ta idea dále sama nerušeně roste.
Jeden ze světových socialistů, G. D. H. Cole za druhé světové války napsal: „Tu se nám vždy namítalo, že socialismus má sice nesporně krásný a vznešený ideál, že však jej nelze prakticky uskutečnit. Říkalo se nám, že to znemožňuje ‚lidská povaha‘. Tento argument však dnes již neobstojí. Neboť socialismus se přece jen osvědčil, a to po celá dvě desetiletí v jedné z největších zemí světa. Systém, jenž byl v r. 1917 zaveden v Sovětském svazu, má spoustu vad, avšak odstranil nezaměstnanost a začal vyrábět zboží až po samu mez výrobní síly. Říkalo se též, že by se socialistický stát nevyhnutelně zhroutil, poněvadž jeho obyvatelstvo by spotřebovalo vše, co lze vyrobit, aniž si ponechá v záloze přiměřenou zásobu k nahromadění nové výrobní síly. Tento argument rovněž neobstojí, neboť Sovětský svaz ukládal do svých kapitálových záloh pravděpodobně větší část svého národního důchodu, než jakou kdy dovedl uložit kterýkoliv kapitalistický stát, ačkoliv byl nucen věnovat ohromné náklady na výzbroj pro eventuální sebeobranu.” Kdyby soudruh Cole ještě žil, uváděl by jako dnešní úspěšné příklady socialismu Kubu, Venezuelu, Sovětský svaz, nebo Zimbabwe? Socialisté totiž nikdy nepřijmou a nepochopí, že jejich vize světa je utopistická a nutně nefunkční, protože odmítá přirozené lidské motivy nabyté stovkami generací zkušeností, ale snaží se je nahradit lidstvu nevlastními ideály, umělými konstrukty sociálního inženýrsví.
Je vlastně paradoxem, že světovým socialistům se podařila dříve nemyslitelná věc: státy s hluboce zakořeněnou úctou k soukromému vlastnictví a právu zvolna přetvořili na státy, které plní většinu bodů Komunistického manifestu.
Snahou fabiánských socialistů je docílit plně regulované, kolektivní formy států, tedy jinými slovy o nahrazení liberalismu, či kapitalismu, formou kolektivního vlastnictví výrobních prostředků a prostřednictvím regulací a dotací zcela rozvrátit systém hospodářských vztahů a přirozené ekonomiky tak, že vykreslí společnost liberální jako neefektivní a neschopnou a místo ní nabídnou společnost podle jejich názoru „vědecky“ řízenou centrálním plánováním. Že k tomu použijí manipulační techniky, není nic nového. Nejsnáze se manipulují tací, kteří se ochotně identifikují s populisticky podaným dogmatem.
Není žádná pochybnost o tom, že všechny sociálně demokratické strany na světě (či strany s podobnými adjektivy) jsou praktickými realizátory fabiánského socialismu, které vsadily na návykovost socialismu a počítají s tím, že lidé si postupně zvyknou i na šibenici. Jde o socialistické strany, jejichž cílem je socialismus, podobně jako cílem komunistických stran je komunismus.
Mimochodem, projekt Evropské unie není ničím jiným, než praktickou aplikací fabiánského socialismu. Krok za krokem, regulací za regulací, dotací za dotací, směřuje ke konečnému řešení: světovému socialismu. A pokud se zeptáme, zda se to náhodou nepodobá socialismu fašistickému, pak samozřejmě podobá, protože jde stále o stejný nápad: Ein Volk, Ein Führer, Ein Reich, Ein Ordnung. Šlo by to bez změny podstaty napsat klidně jinými jazyky. např. one people, one leader, one empire, one order, nebo ooдин человек, один лидер, один империя, oдин заказ.
Na to, jaké techniky k dosažení absolutního světového socialismu fabiánci používají, se podíváme příště.
[1] Romanopisec, dramatik, novinář – silně orientován na vůdcovství, inspirován Leninem a toryovci.
[2] Budoucí oslavovatelé SSSR v roce 1936, kdy už měl sovětský socialismus za sebou nejméně 10 miliónů mrtvých obětí jeho budování. V té době Webb píše pojednání: „Soviet Communism: A New Civilization?“. Sidney Webb vysoký státní úředník, B. Webb socioložka.
[3] nakloněn oligarchické kastě,
[4] sekularistka a theosotka
[5] jedna z dcer Carla Marxe
[6] 1964 – 1970 a 1974 – 1976, Labour Party.
[7] 1945 – 1951, Labour Party.
[8] Pokud Vám jeho jméno nic neříká, známější je jako britský tiskový magnát Robert Maxwell, labouristický poslanec.
[9] V zájmu „společenského dobra“, tedy nám dobře známí „dobroserové“. Samozřejmě výklad „společenského dobra“ není ponechán těm, kterých se týká (je jim injektováno), ale je ponecháno poskytovatelům. „Dobro“ se ovšem neděje nikdy na jejich náklady, nýbrž vždy z veřejných zdrojů. Dnes zcela typicky vyvlastňování ve veřejném zájmu, křížové tažení proti kouření, boj proti hazardu, boj proti drogám, boj proti podnikatelům, boj proti velkokapitálu. Všimněte si, že jsou to vždy boje.
[10] Vcelku není velkou kategorizační chybou jejich označení etatisté.
[11] srov. v ČsR Benešovy poválečné znárodňovací dekrety a konečné znárodnění zbytku soukromého vlastnictví komunisty 1948. Košický vládní program přijatý nikoliv v Košicích, ale o měsíc dříve v Moskvě. Není překvapivé, že k socialismu se ještě značně zdrženlivě vyslovoval prof. T. Masaryk, zatímco jeho následník se k němu od počátku plně hlásil a podílel se aktivně na jeho realizaci. V poválečném prosazování socialismu se ještě dr. Beneš pokoušel zachovat možnost konglomerátu socialismu a demokracie, které se vlastně principiálně vylučují. Hned jeho následník plně dokázal neslučitelnost obou modelů.
[12] srov. ČR po r. 1989 – těžký průmysl v cizích rukou, bankovnictví v cizích rukou, telekomunikace v cizích rukou, média vlastněna z větší části zahraničními investory, v rukou státu většina železniční a letecké dopravy, pošty, zdravotnictví, školství, nepřiměřený státní dozor nad soukromým podnikáním.
Petr Závladský
K poučení z krizového polistopadového vývoje ve straně a společnosti
Úspěšně znormalizovaný Ústav pro studium totalitních režimů vydal ve spolupráci s Technickou univerzitou v Liberci na sklonku roku 2015 sborník odborných prací „Každodenní život v Československu 1945/48–1989“.
Petr Závladský
Dobrý den, můj přítel,
Je to občas veselé, když člověk někde zveřejní svou mailovou adresu, jak se dobré duše celého světa hned starají, aby člověk neživořil, nedřel tady za nějaký mrzký peníz, ...
Petr Závladský
Zálohování dat
Před pár dny tady uveřejnila paní Zuzana Součková článek o nutnosti zálohování dat. Jak pod jejím původním článkem, tak i na FB se objevila řada podnětů typu: „zálohoval bych, ale nevím kam“. Stručný přehled je takovýto:
Petr Závladský
One way ticket
Xenofobie je strachem z neznámého, ale my jsme (i díky informatice) velmi dobře informováni! Tedy se jedná o strach naopak ze známého, o strach z reálného nebezpečí. A samozřejmě pociťujeme odpor proti hrozícímu násilí.
Petr Závladský
Maličko o kavkách a také o lidech
Jsem jen z donucení filosof. Chtěl jsem si původně jen tak klidně žít své dny a dívat se na květiny jak kvetou a voní, vidět stromy jak kvetou a plodí, a sledovat ptáky jak zpívají, vidět, jak neúprosně po podzimu přichází zima...
Petr Závladský
Traktát proti náboženství
Zlobíme a hádáme se dnes nad tím, že islám (a velmi zjednodušeně uprchlíky) tady nechceme, nějak se snažíme definovat, že je nekompatibilní s evropským civilizačním rámcem, že jsme zde křesťané, ale ono to není úplně přesné.
Petr Závladský
Milý soudruhu Hollande
...aneb otevřený dopis na drzé vystoupení pana Hollande o tom, že státy, které nehodlají skákat, jak Brusel píská, by měly z EU odejít. Ona totiž Evropská unie není ani zlaté tele, a ani až tak velká výhra.
Petr Závladský
Není demoška jako demoška
Když jsem zahlédl na internetu demonstraci proti invazi uprchlíků, trochu mi zatrnulo, když jsem uviděl ty makety šibenic. Ale ony jsou věci poněkud jinak.
Petr Závladský
Ilja Racek jubilující
Dnes, 24. června, je tomu 85 let, co se narodil mimořádný český herec Ilja Racek. Připomeňme si alespoň stručně jeho život.
Petr Závladský
Financování politických stran
Ministr Chovanec předkládá vládě k projednání novelu zákona, kterou se mají změnit podmínky financování volebních kampaní a politických stran všeobecně. Vláda má návrh projednat do konce června.
Petr Závladský
Blbí a ještě blbější
Probudil mě do čtvrtečního rána hluk motorové obecní sekačky, se kterou náš vesnický zaměstnanec vyžínal trávu kolem cest...
Petr Závladský
Masové přistěhovalectví z Afriky nic neřeší
Asi je nošením dříví do lesa opakovat, že povinné kvóty pro uprchlíky, jak se je snaží prosadit Evropská komise, jsou (nejen pro nás) nepřijatelné. A že jsou prakticky neefektivní, je jen zbytek té nechuti.
Petr Závladský
Moderní strava nás zahubí
Už někdy dříve jsem psal, že žijeme tak, jak se stravujeme a jsme tím, co jíme. Pro tentokrát ale ani nechci tolik moc kopat do masa bez masa.
Petr Závladský
Filosofie ozbrojené společnosti
Máloco na světě se děje bezdůvodně. Podobné je to s umanutým tvrzením, že slušní lidé budou žít ve větším bezpečí, pokud nebudou mít v rukou zbraně. Tak se chová i náš stát, když systematicky zasahuje do práva vlastnit zbraně.
Petr Závladský
Tápavá bezradnost
Ministr školství PhDr. Marcel Chládek, MBA, setrvale veřejnost přesvědčuje, že je naprosto neschopným, nekompetentním ministrem, který vůbec nepochopil fatální zaostalost českého školství.
Petr Závladský
Státostrany a státoškolství
Stát velmi dobře ví, že každou částečkou moci, kterou si přivlastní, zbavuje každého jedince stejně velké části osobní svobody.
Petr Závladský
Pan akademik Otto Wichterle, Silon a kontaktní čočky
Patrně jste to jméno už v nějaké spojitosti zaslechli, ale dobrou znalost o jeho fenoménu i době, ve které žil a pracoval, většinově nemáme. Tedy v kostce:
Petr Závladský
Jindřich Waldes a Koh-i-noor
Zhruba před 138 lety se narodil pan Jindřich Waldes, člověk, o kterém se téměř nic neví, z historie byl prakticky vygumován. Přitom šlo o osobnost stejně tak velikou, jako byl jeho vrstevník Tomáš Baťa. A letos v květnu tomu bude 74 let, co zemřel.
Petr Závladský
Rozhodný odpor proti kolektivismu
Celá diskuse se totiž vede o zástupném tématu. Pokud jsou lidé okolnostmi (třeba svobodou) nuceni se rozhodovat, pak zvažují všechny dostupné faktory a pak se rozhodnou. Někteří samozřejmě dobře, jiní třeba špatně. Možná dokonce podle Gaussovy křivky rovnoměrné distribuce. Ať už inteligence, nebo štěstí.
Petr Závladský
Současný stát je super-socialistický
Před 25 lety jsme se nějakým způsobem zbavili dominantní a řídící úlohy KSČ. Ani pro tento účel nechci zkoumat, zda to bylo zinscenované divadlo, manipulace davem, či cokoliv jiného. Není to vlastně podstatné. Z jedné strany je dnešní stát super-socialistický a ze strany druhé je vlastně korporátně-fašistický.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 651
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1688x
Ale vidím, že se do toho „socíku“ chce většina lidí v tomto státě vrátit.
Seznam rubrik
Oblíbené knihy
- Bohatý táta, chudý táta (Robert T. Kiyosaki)
- Co je vidět a co není vidět (Frédéric Bastiat)
- Liberalismus (Ludwig von Mises)
- Cesta do otroctví (F. A. Hayek)
- Kapitalismus a svoboda (Milton Friedman)