Účet demokracie

27. 09. 2014 15:10:00
Velmi často slýcháme výrok: „máme přeci demokracii!“ Jen málo lidí užívajících toho termínu má ale zcela přesnou představu, co termín demokracie znamená a ještě menší představu o dlouhodobých důsledcích této demokracie. Nejčastěji totiž hovoří o anarchii.

Úvod

Aristoteles
Aristoteles

Dokud budeme podléhat propagandě šířené státním školstvím a sdělovacími prostředky, že: „Svo­bo­da + Pros­pe­ri­ta = Demokracie“, nikam se nedostaneme. Velmi často je také účelově citován sir Winston Churchill: „Liberální demokracie je ten nejhorší způsob vlády, jaký znám. Až na to, že neexistuje žádný lepší.“ Jen s malou snahou lze konstatovat pravý opak. A pojem svobody jedince je v kontextu vlastně strašlivě zneužíván.

Rozbor

Podívejme se tedy nejprve, jak demokratické státní zřízení kritizuje klasik Aristoteles ze Stageiry, nejlepší žák Aristokla (známějšího jako Platón). Oba klasici považovali demokracii za závadnou formu státního zřízení.

K popisu státního zřízení používá Aristoteles rozbor podle dvou měřítek: počtu vládců a podle respektu vládců k zákonům (zda podle nich sami jednají).

Aristotelova klasifikace státních zřízení
Vláda ve prospěch → všech svůj
jeden vládnoucí monarchie tyranie
nemnozí vládnoucí aristokracie oligarchie
mnozí vládnoucí politeia demokracie

Přičemž jako politeu chápe Aristoteles vládu mnoha občanů s právem nosit zbraň (vojenské ctnosti) ve prospěch všech, a jako demokracii vládu mnoha ve prospěch chudých. Jinými slovy tedy vlastně definuje mnohem modernější termín jiného filosofa – diktaturu proletariátu.

Platón
Platón

Platónův filosofický předchůdce, jeho učitel Sokrates z Athén, domýšlí důsledky a vyjadřuje se ještě preg­nant­ně­ji: „Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, a cizinci budou chtít práva občanů a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie.

Pokud se vrátíme k Aristotelovi, pak vidíme, že zužuje pojem lidu na většinu chudých, kteří postrádají práva (a schop­nos­ti) řídit chod společnosti. Kritici, nebo ob­ha­jo­va­te­lé marx-leninismu, rádi tento pojem zneužívají tak, že Aristoteles vlastně kritizuje nerovnoměrnou distribuci bohatství a moci a shledává právě v ní nestabilitu demokratického zřízení, které antagonismu sil využije k rozvratu a k oprávněnosti dělnické revoluce. Opak je pravdou: pokud je ustanovena vládnoucí většina chudých, vůbec jí nejde o společenské blaho (což by mělo být znakem dobrého zřízení), ale o zcela sobecké blaho vlastní na úkor schopných. Ale liší se to nějak od opaku, podle Aristotelovy definice oligarchie, krom záměny figur? Oligarchii Aristoteles též pokládá za zvrácenou formu zřízení!

Vychází tedy, že oligarchie a demokracie jsou si rovny, jen s opačnými znaménky. Měřítkem není, zda státní formu ovládají bohatí, nebo chudí, ale je třeba nacházet jiné měřítko, které je zobecnitelné. Výtečně se k tomu hodí měřítko osobní svobody, která je univerzální a v čemž se Platón i Aristoteles shodují.

Pro přehlednost opět kritéria. Svoboda je aristotelovsky měřitelná tak, že každý jedinec střídavě vládne a je ovládán a každý jedinec žije, jak chce.

Aristotelovské vlastnosti demokracie

  1. Ve většině politických rozhodnutí má svrchovanou pravomoc lidové shromáždění, nikoli úřady.
  2. Soudní tribunály jsou sestaveny z členů obce či jejich zástupců.
  3. Všichni občané volí úředníky, kterými se mohou stát všichni občané.
  4. Všichni vládnou střídavě nad druhými.
  5. Většinu úřadů smí občan obsadit jen v jediném volebním období.
  6. Volební období netrvají dlouho.
  7. Adepti do všech veřejných úřadů jsou nominováni losem. Výjimku tvoří úřady, kde je vyžadována odbornost.
  8. Pro výkon funkce v úřadu nesmí existovat majetkový cenzus nebo jen velmi mírný.
  9. Členství v jednotlivých úřadech, v lidovém shromáždění či soudu má být honorováno platem.
Sokratés
Sokratés

Když tím seznamem projdeme, naše za­stu­pi­tel­ská demokracie je v řadě těchto bodů vlastně opakem. Nej­slab­ší místo vidí Aristoteles, jako mnoho dalších myslitelů, v možnosti manipulace většiny lidu ze strany demagogů, jejichž ovládání stádního chování sprostného lidu může vést k poškození menšiny bohatých.

To je třeba si uvědomovat! Stejně jako intelekt a schop­no­sti nejsou distribuovány rovnoměrně, musíme si u­vě­do­mit, že dosažený majetek je obrazem schopností a v demokracii je bohatá menšina nejohroženějším dru­hem, ačkoliv je motorem blahobytu ostatních. Pokud si neuvědomí nemajetní, že okradení bohatých bude mít za důsledek jen jejich zchudnutí, pohybujeme se na sestupné spirále společenského chudnutí, a s Leninem v období vyostřujícího se třídního boje, což signalizuje jen krvavá revoluční řešení, která vlastně popírají principy spra­ve­dli­vé­ho státu, protože si osobují práva jen pro jednu skupinu a druhé setrvale nařizují.

Alexander Fraser Tytler poměrně správně nachází, že: „Demokracie má vždy dočasný charakter; jednoduše nemůže existovat jako permanentní forma vlády. Demokracie může trvat pouze tak dlouho, nežli voliči zjistí, že si mohou odhlasovat velkorysé výhody na účet státní pokladny. Od této chvíle hlasuje většina vždy pro ty kandidáty, kteří jí slibují nejvíce požitků z veřejných financí, s tím výsledkem, že každá demokracie vždy zkolabuje kvůli nedostatku finanční odpovědnosti, následované vždy diktaturou.

Podobně s výše zmíněným, i profesor H. H. Hoppe konstatuje, že: „demokracie NUTNĚ, logicky a neodvratně vede k socialismu (a následně k bankrotu)“.

Protože (i ze zkušenosti) víme, že jakýkoliv socialismus vede pouze k rovnoměrné distribuci chudoby, nikoliv k prosperitě všech, musíme odvodit, že všechny strany, které o socialismus v jakékoliv formě usilují, nejsou demokratické (i když se tak označují), protože usilují o přepjatá práva jen jedné skupiny a odmítají práva druhé, tedy uplatňují socialistickou revoluci.

Zastupitelská demokracie v praxi není demokracií, ale neměnným diktátem většiny méně schopných nad minoritou tahounů společnosti. Je potřeba rychle takovouto demokracii (lůzovládu) demaskovat jako amorální systém umožňující jedněm hlasovat a rozhodovat o životě a majetku druhých. Z tohoto důvodu demokracie NENÍ slučitelná se svobodou a nedotknutelností vlastnických práv.

Poněkud tvrdě, ale s notnou dávkou analytické schopnosti, definoval rysy naší formy státu již Jean-Jacques Rousseau (mezi námi, idealistický socialista): „Jakmile služba obci přestane být hlavní občanskou povinností a jakmile občané slouží raději svou peněženkou, než svou osobou, stát je již blízek zkáze. Mají-li jíti do boje, zaplatí si občané vojsko a zůstanou doma, mají-li jíti do státní rady, jmenují si zástupce a sedí doma. Svou leností a svými penězi nakonec způsobí, že mají vojáky, kteří vlast zotročí, a zástupce, kteří ji prodají. Jakmile se národ dává zastupovat, přestává být svobodným, přestává existovat.

Kolega Altman hovoří ještě o jednom aspektu a to o podivném konstruktu nejvyššího zákona soudobého státu a to Ústavě: zpochybňuje právoplatnost Ústavy, protože zastupitelská demokracie vlastně pověřila koncepcí současné Ústavy jakéhosi nomenklaturního sluhu komunismu, dra Zd. Jičínského, přičemž občané nebyli tázáni ani nejmenší měrou na podobu a osnovu takovéhoto zákona. Byl jim nadiktován.

Kolega vlastně velmi správně definuje, že tato postkomunistická Ústava je vlastně jen sofistikovaným pokračováním socialistické zákonnosti z roku 1962 a nic nedbá těch nejzákladnějších postulátů aristotelovského spravedlivého uspořádání státu, aplikace práv a nedotknutelnosti majetků.

Zastupitelská demokracie není žádný ideální posun od osvícenecké monarchie k modelu všeobecné spravedlnosti. Jde pouze o poměrně primitivní formu donucovacího monopolu, kdy je občanům sice přiznán tzv. „svátek demokracie“, tedy všeobecné volby, ale ve skutečnosti je jim uložena ta nejhorší povinnost: vybrat si z toho, co nechtějí, to nejmenší zlo. To není vada zastupitelské demokracie. To je její princip. Znamená, že volíme to, co nechceme, pro­střed­nic­tvím těch, kteří nám to stejně nechtějí dát a stejně nesplní to, zač byli zvoleni.

Závěr

Měli bychom dost rychle zjistit, že stát, alespoň v této formě, se prakticky ve všech principech liší od zájmů lidí, které si nějak automaticky přivlastnil a vykonává nad nimi diktaturu. A nejde jen o stát, ale i o kraje, okresy, města. Volby v takovémto pojetí na principu nemohou nic změnit. Pokud by mohly, byly by už dávno zrušeny, protože vyhovují jejich záměrům ovládání ostatních. Vědomí a dostupnost moci pomocí manipulace davů je nejhorší návykovou látkou, horší, než heroin.

Žijeme dnes v jakési podivuhodné Eurasii, jak ji nadčasově nazval G. Orwell. Možná můžeme diskutovat o tom, jestli to není Eastasie, ale ono to je vlastně úplně jedno. Socialistický stát spojený s jinými socialistickými státy do socialistické Evropské unie.

Moderní města a státy se všemi svými světly, hluky, ruchy, hemžením a tisíci aut jsou nesmírný humbuk, hrající na pudy první signální. Ždímají drahocenné zdroje takovým tempem, že to města a státy musí v brzké době zničit. Jeden kolega to označil jako manipulační hru na Letadlo a jinak tomu není. Jako bankrotář, jenž utrácí peníze, které nemá, aby udělal dojem na ostatní, aby si koupil loajalitu svých občanů věcmi na úrovni lesklých cetek — ať už to jsou auta, barevné televizory, spousty rozličných televizních stanic s úlohou mozkového klystýru, nebo večerní šaty podle poslední módy.

Už jsem to jednou napsal, ale měnit na tom nemohu nic:

Když jsme nuceni žít v demokracii, kde hlas bláznů má stejnou váhu, jako hlas rozumného člověka, nemůžeme se pohnout k ničemu jinému. Politický boj politických stran je čirá chiméra. Nejde ani jedné o blaho celku, ale o blaho vlastní. Demokracie jim umožňuje získávat legitimně cizí zdroje, bez ohledu na nedotknutelnost majetku a zájmy celku, což popírá principy svobody jedince.

Jediným motivem jsou jim osobní výhody na veřejné náklady s vyloučením možnosti to změnit. Tedy jsou to všechno socialisté, využívající princip demokracie jen a jen k vlastním zájmům.

Všeobecná demokracie je chybou, za kterou platíme více, než na kolik máme.

Autor: Petr Závladský | sobota 27.9.2014 15:10 | karma článku: 19.35 | přečteno: 1028x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

David Dvořák

Ursula a otázka společné EU armády.

Po nástupu Ursuly von BT (Bundeswehr Terminator) do čela EK se experti v otázce budování společné EU armády v názorech rozdělili na dvě zhruba stejně početné skupiny.

18.7.2019 v 13:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 62 | Diskuse

Mário Oláh

Mágia nového aeónu: Luciferiánsky nagualizmus

Luciferiánsky nagualizmus je magický smer modernej éry vychádzajúci z mágie dávnych žrecov starého Mexika a okultných a iných umení.

18.7.2019 v 11:46 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 10 |

Jiří Turner

Socialismus s hmyzí tváří

Socialismus s lidskou tváří známe. Demokratizace komunismu se však příliš neosvědčila. Diktatura je efektivnější a v bezbřehém liberalismu je zas větší sranda. I příroda nám nabízí metodiku, škoda jen, že již nejsme její součástí.

18.7.2019 v 11:15 | Karma článku: 9.40 | Přečteno: 187 | Diskuse

Marek Valiček

... toho krému co vypatlám na Hitlera!

"Je to jednoduchý. Ve dvou oblastech života jsem se nikdy nijak extra nežinýrovala - v ložnici a v cukrárně."

18.7.2019 v 10:04 | Karma článku: 20.33 | Přečteno: 419 | Diskuse

Beata Krusic

Jak mi symfonický metal otevřel obzory

Po vyslechnutí světoznámé písně z Weberova slavného muzikálu "Fantom opery" - od metalové skupiny Nightwish, jsem se znova utvrdila v tom, jak je nutné hledat...

18.7.2019 v 9:40 | Karma článku: 9.39 | Přečteno: 221 | Diskuse
Počet článků 651 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1596

Občan, člověk. Často zděšený z toho, co vidí, slyší, či čte. Který se chce ještě za svého života dožít lepšího režimu, než byl ten rudý…
Ale vidím, že se do toho „socíku“ chce většina lidí v tomto státě vrátit.

Najdete na iDNES.cz