Účet demokracie
Úvod
Aristoteles
Dokud budeme podléhat propagandě šířené státním školstvím a sdělovacími prostředky, že: „Svoboda + Prosperita = Demokracie“, nikam se nedostaneme. Velmi často je také účelově citován sir Winston Churchill: „Liberální demokracie je ten nejhorší způsob vlády, jaký znám. Až na to, že neexistuje žádný lepší.“ Jen s malou snahou lze konstatovat pravý opak. A pojem svobody jedince je v kontextu vlastně strašlivě zneužíván.
Rozbor
Podívejme se tedy nejprve, jak demokratické státní zřízení kritizuje klasik Aristoteles ze Stageiry, nejlepší žák Aristokla (známějšího jako Platón). Oba klasici považovali demokracii za závadnou formu státního zřízení.
K popisu státního zřízení používá Aristoteles rozbor podle dvou měřítek: počtu vládců a podle respektu vládců k zákonům (zda podle nich sami jednají).
všech | svůj | |
---|---|---|
Přičemž jako politeu chápe Aristoteles vládu mnoha občanů s právem nosit zbraň (vojenské ctnosti) ve prospěch všech, a jako demokracii vládu mnoha ve prospěch chudých. Jinými slovy tedy vlastně definuje mnohem modernější termín jiného filosofa – diktaturu proletariátu.
Platón
Platónův filosofický předchůdce, jeho učitel Sokrates z Athén, domýšlí důsledky a vyjadřuje se ještě pregnantněji: „Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, a cizinci budou chtít práva občanů a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie.“
Pokud se vrátíme k Aristotelovi, pak vidíme, že zužuje pojem lidu na většinu chudých, kteří postrádají práva (a schopnosti) řídit chod společnosti. Kritici, nebo obhajovatelé marx-leninismu, rádi tento pojem zneužívají tak, že Aristoteles vlastně kritizuje nerovnoměrnou distribuci bohatství a moci a shledává právě v ní nestabilitu demokratického zřízení, které antagonismu sil využije k rozvratu a k oprávněnosti dělnické revoluce. Opak je pravdou: pokud je ustanovena vládnoucí většina chudých, vůbec jí nejde o společenské blaho (což by mělo být znakem dobrého zřízení), ale o zcela sobecké blaho vlastní na úkor schopných. Ale liší se to nějak od opaku, podle Aristotelovy definice oligarchie, krom záměny figur? Oligarchii Aristoteles též pokládá za zvrácenou formu zřízení!
Vychází tedy, že oligarchie a demokracie jsou si rovny, jen s opačnými znaménky. Měřítkem není, zda státní formu ovládají bohatí, nebo chudí, ale je třeba nacházet jiné měřítko, které je zobecnitelné. Výtečně se k tomu hodí měřítko osobní svobody, která je univerzální a v čemž se Platón i Aristoteles shodují.
Pro přehlednost opět kritéria. Svoboda je aristotelovsky měřitelná tak, že každý jedinec střídavě vládne a je ovládán a každý jedinec žije, jak chce.
Aristotelovské vlastnosti demokracie
- Ve většině politických rozhodnutí má svrchovanou pravomoc lidové shromáždění, nikoli úřady.
- Soudní tribunály jsou sestaveny z členů obce či jejich zástupců.
- Všichni občané volí úředníky, kterými se mohou stát všichni občané.
- Všichni vládnou střídavě nad druhými.
- Většinu úřadů smí občan obsadit jen v jediném volebním období.
- Volební období netrvají dlouho.
- Adepti do všech veřejných úřadů jsou nominováni losem. Výjimku tvoří úřady, kde je vyžadována odbornost.
- Pro výkon funkce v úřadu nesmí existovat majetkový cenzus nebo jen velmi mírný.
- Členství v jednotlivých úřadech, v lidovém shromáždění či soudu má být honorováno platem.
Sokratés
Když tím seznamem projdeme, naše zastupitelská demokracie je v řadě těchto bodů vlastně opakem. Nejslabší místo vidí Aristoteles, jako mnoho dalších myslitelů, v možnosti manipulace většiny lidu ze strany demagogů, jejichž ovládání stádního chování sprostného lidu může vést k poškození menšiny bohatých.
To je třeba si uvědomovat! Stejně jako intelekt a schopnosti nejsou distribuovány rovnoměrně, musíme si uvědomit, že dosažený majetek je obrazem schopností a v demokracii je bohatá menšina nejohroženějším druhem, ačkoliv je motorem blahobytu ostatních. Pokud si neuvědomí nemajetní, že okradení bohatých bude mít za důsledek jen jejich zchudnutí, pohybujeme se na sestupné spirále společenského chudnutí, a s Leninem v období vyostřujícího se třídního boje, což signalizuje jen krvavá revoluční řešení, která vlastně popírají principy spravedlivého státu, protože si osobují práva jen pro jednu skupinu a druhé setrvale nařizují.
Alexander Fraser Tytler poměrně správně nachází, že: „Demokracie má vždy dočasný charakter; jednoduše nemůže existovat jako permanentní forma vlády. Demokracie může trvat pouze tak dlouho, nežli voliči zjistí, že si mohou odhlasovat velkorysé výhody na účet státní pokladny. Od této chvíle hlasuje většina vždy pro ty kandidáty, kteří jí slibují nejvíce požitků z veřejných financí, s tím výsledkem, že každá demokracie vždy zkolabuje kvůli nedostatku finanční odpovědnosti, následované vždy diktaturou.“
Podobně s výše zmíněným, i profesor H. H. Hoppe konstatuje, že: „demokracie NUTNĚ, logicky a neodvratně vede k socialismu (a následně k bankrotu)“.
Protože (i ze zkušenosti) víme, že jakýkoliv socialismus vede pouze k rovnoměrné distribuci chudoby, nikoliv k prosperitě všech, musíme odvodit, že všechny strany, které o socialismus v jakékoliv formě usilují, nejsou demokratické (i když se tak označují), protože usilují o přepjatá práva jen jedné skupiny a odmítají práva druhé, tedy uplatňují socialistickou revoluci.
Zastupitelská demokracie v praxi není demokracií, ale neměnným diktátem většiny méně schopných nad minoritou tahounů společnosti. Je potřeba rychle takovouto demokracii (lůzovládu) demaskovat jako amorální systém umožňující jedněm hlasovat a rozhodovat o životě a majetku druhých. Z tohoto důvodu demokracie NENÍ slučitelná se svobodou a nedotknutelností vlastnických práv.
Poněkud tvrdě, ale s notnou dávkou analytické schopnosti, definoval rysy naší formy státu již Jean-Jacques Rousseau (mezi námi, idealistický socialista): „Jakmile služba obci přestane být hlavní občanskou povinností a jakmile občané slouží raději svou peněženkou, než svou osobou, stát je již blízek zkáze. Mají-li jíti do boje, zaplatí si občané vojsko a zůstanou doma, mají-li jíti do státní rady, jmenují si zástupce a sedí doma. Svou leností a svými penězi nakonec způsobí, že mají vojáky, kteří vlast zotročí, a zástupce, kteří ji prodají. Jakmile se národ dává zastupovat, přestává být svobodným, přestává existovat.“
Kolega Altman hovoří ještě o jednom aspektu a to o podivném konstruktu nejvyššího zákona soudobého státu a to Ústavě: zpochybňuje právoplatnost Ústavy, protože zastupitelská demokracie vlastně pověřila koncepcí současné Ústavy jakéhosi nomenklaturního sluhu komunismu, dra Zd. Jičínského, přičemž občané nebyli tázáni ani nejmenší měrou na podobu a osnovu takovéhoto zákona. Byl jim nadiktován.
Kolega vlastně velmi správně definuje, že tato postkomunistická Ústava je vlastně jen sofistikovaným pokračováním socialistické zákonnosti z roku 1962 a nic nedbá těch nejzákladnějších postulátů aristotelovského spravedlivého uspořádání státu, aplikace práv a nedotknutelnosti majetků.
Zastupitelská demokracie není žádný ideální posun od osvícenecké monarchie k modelu všeobecné spravedlnosti. Jde pouze o poměrně primitivní formu donucovacího monopolu, kdy je občanům sice přiznán tzv. „svátek demokracie“, tedy všeobecné volby, ale ve skutečnosti je jim uložena ta nejhorší povinnost: vybrat si z toho, co nechtějí, to nejmenší zlo. To není vada zastupitelské demokracie. To je její princip. Znamená, že volíme to, co nechceme, prostřednictvím těch, kteří nám to stejně nechtějí dát a stejně nesplní to, zač byli zvoleni.
Závěr
Měli bychom dost rychle zjistit, že stát, alespoň v této formě, se prakticky ve všech principech liší od zájmů lidí, které si nějak automaticky přivlastnil a vykonává nad nimi diktaturu. A nejde jen o stát, ale i o kraje, okresy, města. Volby v takovémto pojetí na principu nemohou nic změnit. Pokud by mohly, byly by už dávno zrušeny, protože vyhovují jejich záměrům ovládání ostatních. Vědomí a dostupnost moci pomocí manipulace davů je nejhorší návykovou látkou, horší, než heroin.
Žijeme dnes v jakési podivuhodné Eurasii, jak ji nadčasově nazval G. Orwell. Možná můžeme diskutovat o tom, jestli to není Eastasie, ale ono to je vlastně úplně jedno. Socialistický stát spojený s jinými socialistickými státy do socialistické Evropské unie.
Moderní města a státy se všemi svými světly, hluky, ruchy, hemžením a tisíci aut jsou nesmírný humbuk, hrající na pudy první signální. Ždímají drahocenné zdroje takovým tempem, že to města a státy musí v brzké době zničit. Jeden kolega to označil jako manipulační hru na Letadlo a jinak tomu není. Jako bankrotář, jenž utrácí peníze, které nemá, aby udělal dojem na ostatní, aby si koupil loajalitu svých občanů věcmi na úrovni lesklých cetek — ať už to jsou auta, barevné televizory, spousty rozličných televizních stanic s úlohou mozkového klystýru, nebo večerní šaty podle poslední módy.
Už jsem to jednou napsal, ale měnit na tom nemohu nic:
Když jsme nuceni žít v demokracii, kde hlas bláznů má stejnou váhu, jako hlas rozumného člověka, nemůžeme se pohnout k ničemu jinému. Politický boj politických stran je čirá chiméra. Nejde ani jedné o blaho celku, ale o blaho vlastní. Demokracie jim umožňuje získávat legitimně cizí zdroje, bez ohledu na nedotknutelnost majetku a zájmy celku, což popírá principy svobody jedince.
Jediným motivem jsou jim osobní výhody na veřejné náklady s vyloučením možnosti to změnit. Tedy jsou to všechno socialisté, využívající princip demokracie jen a jen k vlastním zájmům.
Všeobecná demokracie je chybou, za kterou platíme více, než na kolik máme.
Petr Závladský
K poučení z krizového polistopadového vývoje ve straně a společnosti
Úspěšně znormalizovaný Ústav pro studium totalitních režimů vydal ve spolupráci s Technickou univerzitou v Liberci na sklonku roku 2015 sborník odborných prací „Každodenní život v Československu 1945/48–1989“.
Petr Závladský
Dobrý den, můj přítel,
Je to občas veselé, když člověk někde zveřejní svou mailovou adresu, jak se dobré duše celého světa hned starají, aby člověk neživořil, nedřel tady za nějaký mrzký peníz, ...
Petr Závladský
Zálohování dat
Před pár dny tady uveřejnila paní Zuzana Součková článek o nutnosti zálohování dat. Jak pod jejím původním článkem, tak i na FB se objevila řada podnětů typu: „zálohoval bych, ale nevím kam“. Stručný přehled je takovýto:
Petr Závladský
One way ticket
Xenofobie je strachem z neznámého, ale my jsme (i díky informatice) velmi dobře informováni! Tedy se jedná o strach naopak ze známého, o strach z reálného nebezpečí. A samozřejmě pociťujeme odpor proti hrozícímu násilí.
Petr Závladský
Maličko o kavkách a také o lidech
Jsem jen z donucení filosof. Chtěl jsem si původně jen tak klidně žít své dny a dívat se na květiny jak kvetou a voní, vidět stromy jak kvetou a plodí, a sledovat ptáky jak zpívají, vidět, jak neúprosně po podzimu přichází zima...
Petr Závladský
Traktát proti náboženství
Zlobíme a hádáme se dnes nad tím, že islám (a velmi zjednodušeně uprchlíky) tady nechceme, nějak se snažíme definovat, že je nekompatibilní s evropským civilizačním rámcem, že jsme zde křesťané, ale ono to není úplně přesné.
Petr Závladský
Milý soudruhu Hollande
...aneb otevřený dopis na drzé vystoupení pana Hollande o tom, že státy, které nehodlají skákat, jak Brusel píská, by měly z EU odejít. Ona totiž Evropská unie není ani zlaté tele, a ani až tak velká výhra.
Petr Závladský
Není demoška jako demoška
Když jsem zahlédl na internetu demonstraci proti invazi uprchlíků, trochu mi zatrnulo, když jsem uviděl ty makety šibenic. Ale ony jsou věci poněkud jinak.
Petr Závladský
Ilja Racek jubilující
Dnes, 24. června, je tomu 85 let, co se narodil mimořádný český herec Ilja Racek. Připomeňme si alespoň stručně jeho život.
Petr Závladský
Financování politických stran
Ministr Chovanec předkládá vládě k projednání novelu zákona, kterou se mají změnit podmínky financování volebních kampaní a politických stran všeobecně. Vláda má návrh projednat do konce června.
Petr Závladský
Blbí a ještě blbější
Probudil mě do čtvrtečního rána hluk motorové obecní sekačky, se kterou náš vesnický zaměstnanec vyžínal trávu kolem cest...
Petr Závladský
Masové přistěhovalectví z Afriky nic neřeší
Asi je nošením dříví do lesa opakovat, že povinné kvóty pro uprchlíky, jak se je snaží prosadit Evropská komise, jsou (nejen pro nás) nepřijatelné. A že jsou prakticky neefektivní, je jen zbytek té nechuti.
Petr Závladský
Moderní strava nás zahubí
Už někdy dříve jsem psal, že žijeme tak, jak se stravujeme a jsme tím, co jíme. Pro tentokrát ale ani nechci tolik moc kopat do masa bez masa.
Petr Závladský
Filosofie ozbrojené společnosti
Máloco na světě se děje bezdůvodně. Podobné je to s umanutým tvrzením, že slušní lidé budou žít ve větším bezpečí, pokud nebudou mít v rukou zbraně. Tak se chová i náš stát, když systematicky zasahuje do práva vlastnit zbraně.
Petr Závladský
Tápavá bezradnost
Ministr školství PhDr. Marcel Chládek, MBA, setrvale veřejnost přesvědčuje, že je naprosto neschopným, nekompetentním ministrem, který vůbec nepochopil fatální zaostalost českého školství.
Petr Závladský
Státostrany a státoškolství
Stát velmi dobře ví, že každou částečkou moci, kterou si přivlastní, zbavuje každého jedince stejně velké části osobní svobody.
Petr Závladský
Pan akademik Otto Wichterle, Silon a kontaktní čočky
Patrně jste to jméno už v nějaké spojitosti zaslechli, ale dobrou znalost o jeho fenoménu i době, ve které žil a pracoval, většinově nemáme. Tedy v kostce:
Petr Závladský
Jindřich Waldes a Koh-i-noor
Zhruba před 138 lety se narodil pan Jindřich Waldes, člověk, o kterém se téměř nic neví, z historie byl prakticky vygumován. Přitom šlo o osobnost stejně tak velikou, jako byl jeho vrstevník Tomáš Baťa. A letos v květnu tomu bude 74 let, co zemřel.
Petr Závladský
Rozhodný odpor proti kolektivismu
Celá diskuse se totiž vede o zástupném tématu. Pokud jsou lidé okolnostmi (třeba svobodou) nuceni se rozhodovat, pak zvažují všechny dostupné faktory a pak se rozhodnou. Někteří samozřejmě dobře, jiní třeba špatně. Možná dokonce podle Gaussovy křivky rovnoměrné distribuce. Ať už inteligence, nebo štěstí.
Petr Závladský
Současný stát je super-socialistický
Před 25 lety jsme se nějakým způsobem zbavili dominantní a řídící úlohy KSČ. Ani pro tento účel nechci zkoumat, zda to bylo zinscenované divadlo, manipulace davem, či cokoliv jiného. Není to vlastně podstatné. Z jedné strany je dnešní stát super-socialistický a ze strany druhé je vlastně korporátně-fašistický.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 651
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1688x
Ale vidím, že se do toho „socíku“ chce většina lidí v tomto státě vrátit.
Seznam rubrik
Oblíbené knihy
- Bohatý táta, chudý táta (Robert T. Kiyosaki)
- Co je vidět a co není vidět (Frédéric Bastiat)
- Liberalismus (Ludwig von Mises)
- Cesta do otroctví (F. A. Hayek)
- Kapitalismus a svoboda (Milton Friedman)