Oč je z hlediska počítačové gramotnosti úloha snazší, o to více se musím divit, že posluchači často neznají jednotlivé presidenty, natož základní dějepisné informace o nich. Je to vlastně trapné, neznat vlastní historii jen o několik desítek let zpět. A vlastně tento krátký historický exkurs pomůže i mně. Podívejte se tedy společně se mnou na seznam presidentů za toto krátké období. Číslovka v tabulce určuje pořadí presidenta, druhá (v závorce) pořadí historicky doložitelných vládců Českého království. Z důvodu značného rozsahu bude článek rozdělen do tří částí.
Presidenti předváleční, váleční a pováleční
Československo, První republika 1918 — 1938 | ||||
---|---|---|---|---|
Jméno | Portrét | V úřadu | Pol. přísl. | |
1. (64.) |
Tomáš Masaryk * 7. března 1850 Hodonín † 14. září 1937 Lány |
|
14. listopadu 1918 14. prosince 1935 |
bez |
Tomáš Jan Garrigue Masaryk byl pedagog, politik, státník a filozof. Byl poslancem rakouské říšské rady a univerzitním profesorem. Za první světové války Masaryk opustil svůj původní názor, že by Rakousko-Uhersko bylo možné reformovat do moderního svazku autonomních zemí. Vzhledem k aroganci stále ještě absolutistické moci zaujal stanovisko nezávislosti národů a národa českého a jeho vystoupení ze svazku Rakouska-Uherska. V roce 1918 se stal prvním prezidentem Československa. Za klíčový podíl na vzniku samostatného nezávislého státu byl označen za Prezidenta Osvoboditele (zákon č. 232/1935 Sb. z. a n., z 21. prosince 1935). Presidentem byl zvolen celkem čtyřikrát. K jeho osmdesátým narozeninám byl přijat tzv. Lex Masaryk obsahující větu: „Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát.“ Poměrně oprávněně je mu vytýkáno, že Československo nebylo založeno zcela v duchu tzv. Pittsburghské dohody z 30. května 1918; Slováci neobdrželi tu míru autonomie, kterou si ve smlouvě vymínili. V deseti nominačních letech byl sedmnáctkrát navržen na Nobelovu cenu míru. Mezi lidmi se pro něj vžilo pojmenování „tatíček Masaryk“, což je dnes vnímáno poněkud pejorativně. Otevřeně podporoval sionismus, tedy ideový směr, jeho cílem bylo dobrovolné přesídlení Židů do země izraelské a vybudování a udržení židovského státu. Z protestantských pozic kritizoval některé vlastnosti katolické církve, její centralismus a dogma neomylnosti a pokoušel se prosadit odluku církví od státu. Masaryk svého času usiloval o vyřešení národnostního problému ČSR v duchu federativního uspořádání státu podle švýcarského vzoru. Tento návrh neuspěl mj. pro odpor mnohých jiných politiků obávajících se snížení svého vlivu. Tak se prosadila centralistická koncepce podle francouzského vzoru. Toto pojetí se ukázalo definitivně chybným rozpadem ČSFR v r. 2003. Komunistickou moc v pozdějších letech jeho osoba nesmírně iritovala, stejně jako První republika obecně. Dodnes je živá jejich pomlouvačná kampaň, že Masaryk nechal střílet do lidí. Ač stokrát věcně vyvrácena, stále ji paleokomunisté opakují. | ||||
2. (65.) |
Edvard Beneš křtěný Eduard, 1906 změna * 28. května 1884 Kožlany † 3. září 1948 Sezimovo Ústí |
|
18. prosince 1935 5. října 1938 |
ČSNS |
Dr. filosofie, posluchač TGM na pražské FF-UK, práva v Německu, která nedokončil, 1904 Sorbonna, později filosofii přednášel. TGM se od počátku vyjadřoval, že si E. B. vychovává jako svého nástupce. Jeho manželka Hana byla mezi lidmi velmi vážená a oblíbená. Někdy je zmiňováno, že manželovy politické cíle uměla prosazovat svým šarmem, nezřídka přes ložnice. Po vzniku republiky se stal prvním ministrem zahraničí v Kramářově vládě. Pomáhal zakládat Společnost národů, byl jejím místopředsedou, člen Rady a předseda (1935). Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii. 1921–1922 zastával funkci československého předsedy vlády, poslancem parlamentu byl v letech 1919–1926 a 1929–1935. Po abdikaci TGM zvolen presidentem. Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů) a s Francií. Vojenskou pomoc Sovětského svazu v případě konfliktu smlouva vázala na předchozí pomoc Francie. Nejpozději od r. 1927 byl svobodným zednářem. Lidmi byl familiárně nazýván „Edáček“, jeho žena „paní Hana“. Podle některých zdrojů byl sovětským agentem s krycím jménem „19“. Zdroje se ale rozcházejí. | ||||
Druhá republika 1938 — 1939 | ||||
Jméno | Portrét | V úřadu | Pol. přísl. | |
3. (66.) |
Emil Hácha * 12. srpna 1872 Trhové Sviny † 27. června 1945 Praha |
|
30. listopadu 1938 14. března 1939 |
bez |
Historicky smutná postava. Překladatel a právník. Po vzniku Československa se stal členem Nejvyššího správního soudu, který pomáhal založit. 1925 jmenován TGM druhým prezidentem NSS, člen legislativní rady vlády ČSR, člen České akademie a České učené společnosti. Za uznání Háchových hodnot lze považovat jeho členství u haagského rozhodčího soudu. Na nátlak svého okolí přijal funkci prezidenta Česko-Slovenské republiky. Důvody pro jeho volbu tkvěly v jeho dosavadní neutralitě a ve zkušenosti s vedením větší instituce. Úřad přijal i s vědomím, že bude označen za zrádce národa a bude za to souzen. Po smrti jeho ženy a rozvodu dcery mu to již bylo lhostejné. | ||||
Válečné období 1939 — 1945 | ||||
Jméno | Portrét | V úřadu | Pol. přísl. | |
- |
* 12. srpna 1872 Trhové Sviny † 27. června 1945 Praha |
|
15. března 1939 9. května 1945 |
bez |
14. března 1939 byl pozván do Berlína na jednání se špičkami Německé říše, na kterém byl násilím a výhrůžkami přinucen k souhlasu se vznikem Protektorátu Čechy a Morava. V říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, v mnoha případech úspěšně. Po příchodu R. Heydricha do Prahy (září 1941) a zatčení protektorátního premiéra Aloise Eliáše (popraven nacisty) se Hácha dostal pod zvýšený tlak okupantů. Po atentátu na Reinharda Heydricha, který v květnu 1942 provedli českoslovenští výsadkáři, se vygradovalo terorizování českého národa a osobní nátlak nacistů v čele s K. H. Frankem a ministrem školství a lidové osvěty Emanuelem Moravcem podlomily zdravotní a duševní stav státního presidenta. Poté už jej nacisté zneužívali jen jako symbol zlomeného národa. (Projev k smrti RH, odsudek exilové vlády). Trpěl již pokročilou arteriosklerosou. 13. května 1945 byl EH na příkaz komunisty Václava Noska zatčen na lánském zámku a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 27. června 1945 zemřel. Emil Hácha představoval tehdy symbol zrady a pronacistického aktivismu. Tento obraz Háchovy osobnosti přežívá u většiny starší generace do dneška. | ||||
- |
Jozef Tiso * 13. října 1887 Veľká Bytča † 18. dubna 1947 Bratislava |
|
26. října 1939 3. dubna 1945 |
HSĽS |
Zmiňuji jej pouze formálně v souvislosti se vznikem válečného Slovenského štátu. Římskokatolický kněz, československý a slovenský politik, člen Hlinkovy slovenské ľudové strany, ministr československých vlád a předseda vlády autonomních vlád Slovenska i vlády slovenského štátu. Vedl teologický seminář v Nitře, kde také učil na gymnáziu. V roce 1924 se stal děkanem a farářem v Bánovcích nad Bebravou. Od roku 1925 byl poslancem HSĽS v československém parlamentu, 1927-1929 československý ministr zdravotnictví a tělesné výchovy. V roce 1938 se stal následovníkem zesnulého předsedy strany Andreje Hlinky a také předsedou vlády autonomního Slovenska. Od 14. března do 26. října 1939 byl předsedou vlády a od 26. října 1939 do 8. května 1945 prezidentem Slovenské republiky, satelitního státu nacistického Německa. Po politickém souboji s fašizujícím předsedou vlády Vojtěchem Tukou se Tisovi povedlo oslabit konkurenční politické křídlo a nastolit prezidentskou diktaturu (23. října 1942). Do dubna 1945 měl Tiso oficiální titul „Vôdca a prezident“. Za jeho vlády bylo ze Slovenska deportováno asi 58 000 Židů do vyhlazovacích táborů. Po vypuknutí SNP souhlasil s vysláním německých vojenských jednotek na zákrok proti povstalcům. Po skončení druhé světové války byl zatčen americkými jednotkami v bavorském Altöttingu a vydán do Československa. V Bratislavě byl odsouzen Národním soudem jako válečný zločinec k smrti a 18. dubna 1947 byl oběšen. | ||||
- |
Edvard Beneš * 28. května 1884 Kožlany † 3. září 1948 Sezimovo Ústí |
|
21. července 1940 2. dubna 1945 |
ČSNS |
Po Mnichovské zradě E. Beneš abdikoval a 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve do Velké Británie, později do Chicago v USA, kde na místní universitě přednášel filosofii. V březnu 1939 letí do Londýna a sestavuje exilovou vládu. Ta je mocnostmi uznána až 18. července 1941. Účastní se diskuzí o budoucím osudu sudetských Němců v ČSR, sám navrhuje pouze menší úpravy hranic a částečný transfer německého obyvatelstva. Návrhy jsou odmítnuty vojenským odbojem v protektorátu, pod jehož vlivem se diskuze o budoucím odsunu Němců radikalizují. Benešova vláda postupně prosazuje u mocností odsun naprosté většiny sudetských Němců, což mocnosti stvrzují na Postupimské konferenci. Nová smlouva se SSSR v prosinci 1943 se stává předmětem silné kritiky, zda neposouvá ČSR příliš do sovětské sféry vlivu. Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval, a po němž jsou často nepřesně nazývány jako „Benešovy dekrety“. Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztráta čs. občanství a jiných práv občanů Německé národnosti jsou dodnes kontroverzní. Znárodnění většiny československého průmyslu (bez náhrady) však nemělo žádnou oporu v poválečném uspořádání, ale bylo již prvním signálem poválečného socialistického směřování republiky, které nebylo Benešovi příliš proti mysli. Majetky byly vyvlastňovány pro pouhou „nadměrnost“, což už bylo ve značném rozporu s principem nedotknutelnosti vlastnictví a právě tyto dekrety by měly být předmětem daleko tvrdší kritiky. | ||||
Poválečné Československo 1945 — 1948 | ||||
Jméno | Portrét | V úřadu | Pol. přísl. | |
- |
Edvard Beneš * 28. května 1884 Kožlany † 3. září 1948 Sezimovo Ústí |
|
2. dubna 1945 7. června 1948 |
ČSNS |
Dlouhodobě trpěl Ménierovou nemocí a častými migrénami. Již v roce 1943 ho v Londýně postihlo mozkové krvácení. Počátkem roku 1948 musel chodit o holi, trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy, místy i ztrátou řeči a občas i výrazně slinil. Jeho postižení se stále výrazněji zhoršovalo. Za politické krize, způsobené naivitou demokratických stran, mu ministři těchto stran nabídli svoji demisi (hlavním důvodem bylo postupné obsazení všech vedoucích míst ve SNB komunisty). Beneš jejich demisi po komunistickém nátlaku (podpořeném nejen ilegálně vyzbrojenými milicionáři KSČ, ale i Svobodovými tanky stojícími kolem Prahy) 25. února přijal a pověřil sestavením nové vlády předsedu KSČ K. Gottwalda. Jediní, kdo se za Beneše otevřeně postavili, byli studenti, kteří byli následně surově zbiti v Nerudově ulici. V květnu se ještě president komunistům pokusil vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu. Měsíc poté abdikoval na úřad presidenta a o další tři později v Sezimově Ústí zemřel. Jeho mínění o Stalinovi a Komunistech. |
Správné pořadí presidentů by tedy mělo býti následující:
Pořadí | President | Období |
---|---|---|
1. | Tomáš Garrigue Masaryk | (1918-1935) |
2. | Edvard Beneš | (1935-1938) |
3. | Emil Hácha | (1938-1939) |
- | Edvard Beneš | (1940-1948) |
4. | Klement Gottwald | (1948-1953) |
5. | Antonín Zápotocký | (1953-1957) |
6. | Antonín Novotný | (1957-1968) |
7. | Ludvík Svoboda | (1968-1975) |
8. | Gustáv Husák | (1975-1989) |
9. | Václav Havel | (1989-2003) |
10. | Václav Klaus | (2003-2013) |
11. | Miloš Zeman | (2013-) |
Příště se podíváme na presidenty éry komunistické.