Petr Závladský

Vláda nemluví česky

3. 12. 2012 16:30:00
Vláda se svým lidem nekomunikuje a pokud se o to pokusí, pak se jedná o monolog vedený jakýmsi ptydepe, jemuž normální smrtelník rozumět nemůže. Jak jinak? Vláda přece nemá nejmenší úmysl vyjádřit přesně, co má za lubem.

Poslední výrok tohoto typu byl, že vláda „strategii konsolidace rozvolní“. Zní to učeně, pravda, ale co si z toho výroku má takový běžný člověk odnést?

Dlouho před zavedením změn v sazbách DPH upozorňovala odborná i laická veřejnost, že zvýšení sazeb daně se nutně musí projevit poklesem ekonomiky. Podvazovat růst ekonomiky tímto makroekonomickým nástrojem zejména v době recese pokládal každý jen trochu soudný člověk za pošetilé. Záměr naplnit více rozpočtový měšec se samozřejmě ukázal v důsledku nefunkčním. Daň se zvýšila, ekonomika si utáhla opasek a na dani se o mnoho více nevybralo. Druhé zvýšení DPH bude mít stejný účinek. (Nemluvě o destabilizaci ekonomického prostředí a vynucených vedlejších nákladech pod­ni­ka­tel­ských subjektů.)

Vláda přišla na nápad, že musí zanechat pesimistické rétoriky a začít se tvářit šťastně, spokojeně a blahobytně, čímž se podle jejího názoru povzbudí poptávka a kola ekonomiky se znovu roztočí. Jenže na ty spokojené úsměvy vlády už nikdo nedá. Lidé, kteří nemusí moc počítat, svými výdaji poptávku příliš nepodpoří, a ti kteří počítají každou korunu už vůbec ne.

Přeložíme-li si začátek toho vládního výroku, pak původně zřejmě mělo jít o záměr konsolidovat veřejné rozpočty, jak stálo ve vládním prohlášení. Pokud tuto strategii hodlá vláda „rozvolnit“, celek výroku si pak musíme do češtiny přeložit jediným možným způ­so­bem: ta zlomyslná a nepřejícná veřejnost nepustí už ani chlup navíc, tak prostě přestane šetřit vláda a začne utrácet sama. Šetřit v době recese je (prý) špatný nápad.

Jednodušeji by to šlo říci: „občane, sebereme ti násilím všechny dostupné finanční prostředky a když následkem toho přestaneš utrácet, utratíme je místo tebe.“ (Za co, to už si domyslete sami dle vlastního naturelu.) „A protože už víme, že to stačit nebude, rozvolníme pak strategii.“

To jde ale jediným způsobem: zvýšením růstu veřejného dluhu.

Lord Keynes, před řadou let vyznamenaný Nobelovou cenou za ekonomii, připouštěl krátkodobý růst zadlužení v době recese. Zároveň však zdůrazňoval nutnost jeho rychlého splacení po jejím odeznění. Jenže tu druhou část podmínky si nikdo z jeho vyznavačů už nepřečetl, nebo se tváří, že neplatí. Navíc by se měl zaplatit v nejbližším období růstu, k čemuž typicky nedochází. Nehledě k tomu, že Keynes toto zadlužení pouze připouštěl, nikoliv požadoval pro každou recesi.

Získaný efekt je na rozdíl od teorie jen krátkodobý. I když nebudeme počítat náklady dluhové služby, zadlužení vlády jen pro momentální intervenci ochromuje budoucí soukromé investiční prostředky, čímž se místo očekávané multiplikace dostaví jen nový útlum.

Měli bychom si připustit, že každý veřejný dluh ve svém dlouhodobém důsledku vždy znamená zpomalení ekonomiky.

Nechci strašit Řeckem, ale vězme, že Řecko má astronomický veřejný dluh, trpí velmi hlubokou recesí a má obrovskou umělou přezaměstnanost. Ty tři ukazatele jdou ruku v ruce.

Španělsko se potýká s dramatickou rychlostí růstu zadlužení. Přes zásahy vlády do ekonomiky trpí extrémní nezaměstnaností a recese si tam vybírá také vysokou daň.

Zvýšením vládních výdajů si v delším horizontu zakládáme na potíže španělského, nebo řeckého typu. Ke stabilnímu růstu ekonomiky „odbrzděním“ rozpočtové kázně nedospějeme. Bude-li jaký růst, pak bude za vysokou cenu a jen na krátké období.

Nemluvě o dalším: tato „spořivá“ vláda šetřit neumí, stejně jako to neuměly vlády předchozí. Holedbat se růstem zadluženíjen ve výši 100 mld.“ (které bude po „rozvolnění strategie“ samozřejmě ještě vyšší) je jen špatně ukrytá lež. Jde nadále o zadlužování státu a ne o šetření. Vydávání se za „rozpočtově odpovědnou vládu“ je prostě lhaní. Prvoplánové odírání a ponižování těch nejbezbrannějších, ať jsou to důchodci, lidé bez práce, či invalidé je ještě navíc lhaním asociálním. (Podotýkám, že nejsem socialista – rozdíl mezi socialistickými recepty a reálným sociálním citem je propastný.)

Kdyby vláda opravdu šetřit uměla a chtěla, viděli bychom rasantní škrty zejména v přebujelé státní správě, rasantní škrty právě v korupcí prolezlých státních zakázkách a stejně zhoubných dotačních fondech EU, ve výdajích na zájmové skupiny bez celospolečenského přínosu – např. sport, kinematografii, cestovní ruch, církve a v řadě dalších odvětví, která do státní péče vůbec spadat nemají. Unijní předpisy tuto špatnou situaci jen prohlubují.

Prodanit se k blahobytu se ještě nikdy žádné vládě nepodařilo!

Autor: Petr Závladský | karma: 27.20 | přečteno: 1542 ×
Poslední články autora