Pokusme se nalézt, kde jsou zásadní chyby.
Už v minulém článku jsem doložil, že republika může být buďto přísně ústavní, nebo může nabýt nějakou formou nějaké „...archie“. Určitou výjimkou z toho všeho může být monarchie (ale pak se samozřejmě nejedná o republiku v jejím Sókratovském smyslu). Na druhou stranu musím přiznat, že motivem panovníka většinou bývá prosperita jeho území a jeho mocensko-ekonomické rozhodování je zpravidla dosti efektivní. Samozřejmě následnický panovník může být lempl, který jen spotřebovává hodnoty, které vybudovali jeho předci. Ale to se může stávat i na buržoazní úrovni, tedy nic překvapivého. Ale nemůže se to stát na úrovni proletariátu, protože ten nemá ani moc, ani zděděné majetky.
Mám-li se za sebe přiznat, v podstatě by mi nějaká forma monarchie vadila méně, než stávající model státu, který vykazuje veškerou neschopnost zajistit lidu spravedlnost a prosperitu. Mrzačí nejen obchod a podnikání, hubí a trestá veškerou lidskou aktivitu a jakoukoliv osobitost a jedinečnost – vytváří jen ovladatelné a odíratelné skupiny občanů. Ačkoliv monarchie asi není ideálním zřízením, nese v sobě jedinečnou věc – panovník je odpovědný za svůj národ/stát. Každou chybu v jeho rozhodování o věcech lidu lze jednoznačně adresovat na jeho osobu – buďto to může být král Miroslav, v jehož zemi lze zpívat a žít, nebo třeba agresivní Kazisvět, toho jména pátý, který je limitním despotou, nebo klidně hloupoučký král, který není zlý, ale nevládne svou moudrostí, nýbrž přenechává výkon moci jiným, vychytralejším. To všechno jsou rizika monarchie.
Vědomě nebudu řešit problém „ozdobné“, nebo „tradiční“ monarchie, kde panovník je jen folklórní – ale zcela legitimní – figurkou reprezentace státu.
Pokud opustíme i ostatní „...archie“ a „...kracie“, jako jen různé formy nadvlády jedné skupiny občanů nad jinou, pokusme se nalézt, kde onemocněla demokracie, která se zdála být nejvíce spravedlivou k většině obyvatel nějakého území.
Mohli bychom například použít analytický model extrémů. Zkusme třeba predikovat, že většinovou částí společnosti se někdy možná stanou například homosexuálové, nebo třeba nějaká etnická skupina – a tím se nechci dotknout ani jedné z těch skupin – a začnou zbytku společnosti diktovat, že musí dělat to, co jim je přirozené, či vlastní, a vynucovat na ostatních stejné chování jako normu. Zdá se Vám to nemravné, či nepřijatelné? Ale to je právě ten důsledek demokracie! Demokracie vynucuje stádní chování podle většiny. Pokud se vám zdá, že korekce jsou do jisté, určité míry přijatelné, pak vězte, že přijdou jiné korekce, s nimi už tak srozuměni nebudete a za nimi přijdou nové korektivy, se kterými nebudete mít už vůbec žádný souhlas.
Ale mechanismus demokracie je po Vás už bude vyžadovat jako normu.