C'est la guerre!

Ať se nám to líbí, nebo nelíbí, islámský svět, alespoň jeho militantní část, už dávno vyhlásila západní civilizaci otevřenou válku. V čem spočívají příčiny a jaké budou důsledky?

Samuel P. Huntington

Již v roce 1996 napsal americký politolog Samuel Phillips Huntington velmi zajímavou studii The Clash of Civilizations (Střet civilizací [Rybka publishers, Praha 2001]), která vyvolala mnoho diskusí. Kniha stojí v ostré kontradikci k názoru Francise Fukuyamy (Konec dějin a poslední člověk, [Rybka Publishers, Praha 2002]), který předpokládal, že po pádu komunistických režimů dojde ve světě k nějaké stabilní situaci s dominujícím režimem demokratického liberalismu. (Obsah toho sousloví ovšem musíme chápat spíše ve smyslu „socialistického kapitalismu“.)

Huntingtonova analýza představuje svět ve zcela jiném světle: hovoří o konceptu střetu civilizačních kultur, z nichž zejména indická, konfuciánská a islámská jsou podle něj na vzestupu. (Obecně uvádí osm civilizací: zá­pad­ní, slovansko-pravoslavnou, islámskou, hin­du­is­tic­kou, konfuciánskou, japonskou, la­tin­sko­a­me­ric­kou a africkou.)

Národy žijící v těchto okruzích jsou spojovány společnými kulturními, náboženskými a morálními zvyky. (Do kontrastu staví například vojenský Varšavský pakt, který právě tyto kulturní okruhy násilně míchal – ostatně podobné nalézáme i v celém období Sovětského svazu.)

Budoucí konflikty, říká Huntington, nebudou konflikty mezi jednotlivými státy, ale primárně mezi kulturami a civilizacemi. Lze očekávat, že budou probíhat především podél linií, kde dochází k jejich dotyku. Západní civilizace se na ně musí včas připravit, případně preventivně zasahovat.

Huntingtonovi kritici na to namítají, že klasifikace „civilizací“ je naivní, že Huntington přeceňuje význam kulturní rozdílnosti a nebere na vědomí různosti a rozpory uvnitř jednotlivých kulturních okruhů. Obviňují jej z xenofobie a šovinismu. Obecně bychom mohli tyto kritiky zařadit podle našeho slovníku mezi tzv. „sluníčkáře“.

Obě tyto námitky lze poměrně snadno vyvrátit. Jde o čistě racionální úvahu, zda si přejeme zničení našeho kulturního prostředí a civilizačního okruhu, či nikoliv. Nástroje, které používají například islamisté, nás opravňují k jednoznačnému postoji, že jsme obětí tu plíživé, tu otevřené agrese, tedy zlu podle našeho kulturního a mravního pojetí. A zkušenost nám velí, že ani malému zlu se nesmí nikdy ustupovat, protože vždy přeroste ve zlo ještě větší a ještě krvavější.

Huntington vychází ze základního poznatku, že civilizační okruhy jsou historicky založeny na trojici výše zmíněných základů a zároveň definuje termín „ústředního státu“ (core state), tedy státu, který je ve svém civilizačním okruhu dominantním ve smyslu autority (nebo vlivu a moci). Přidružující se menší státy těží ze silnější vyjednávací pozice ústředního státu při jednání s konkurujícími civilizacemi. Ústřední stát též rozhoduje jako arbitr při sporech uvnitř ci­vi­li­zač­ní­ho okruhu.

Z tabulky 1 můžeme sledovat současnou situaci. Civilizační okruhy, kde ústřední stát neexistuje, nebo o jeho funkci usiluje více států, lze dobře vnímat jako destabilizující. V tomto ohledu bychom se možná mohli zeptat, zda vymezování se Evropy proti USA není také bojem o ústřední stát, a zdali v současném okamžiku neoslabuje pozici celé západní civilizace.

	USA
	RF
Čínský	ČLR
Hinduistický	Indie
Islámský
Latinskoamerický
Subsaharský

Tabulka 1 — Civilizační okruhy

Západní křesťanství

Mapa civilizací (klikni)

Vzniklo koloniální expanzí Evropy. Původní dominaci Evropy ukončil mír z Versailles a rozpad R-U; poté převzaly ústřední roli USA. Do okruhu lze započítat USA, Kanadu, v Evropě všechny státy EU (kromě Řecka, Malty, Kypru, Rumunska a Bulharska) plus Norsko, Švýcarsko, Andorru, San Marino, Vatikán a dále Austrálii, Nový Zéland, tichomořské ostrovy, Východní Timor a severní a střední Filipíny.

Zvýšenou pozornost bychom měli věnovat snaze EU integrovat i ty státy, které nepatří k našemu civilizačnímu okruhu a také zcela nepochopitelné nadšení pro veškerou imigraci podle these multikulturalismu (zejména z islámských zemí).

Východní křesťanství

Náboženská mapaEvropy (klikni)

Po rozkolu církve (velké schizma) je představitelem Ruské carství. Car Petr Veliký se pokoušel implementovat západní civilizaci. Převzetí moci bolševiky tento trend ukončilo a vedlo k vytvoření civilizačního konfliktu v podobě studené války. Po jejím ukončení se centrálním státem stává Ruská federace. K pravoslavnému (ortodoxnímu) okruhu patří Arménie, Bělorusko, Bulharsko, Kypr, Gruzie, Řecko, Moldávie, Černá Hora, Republika Makedonie, Rumunsko, Srbsko ale i Ukrajina.

Za pozornost stojí tradičně velmi dobrý vztah Ruska k Srbsku, Makedonii a částečně Rumunsku. I současný spor o Ukrajinu může mít kořeny ve snaze Ukrajiny o odpoutání od východního civilizačního okruhu.

Latinská Amerika

Původní kultura zničena kolonialismem Španělska a Portugalska. Importovaná křesťanská civilizace postupně přechází ve zcela svébytnou kulturu. Pod tento okruh spadá značná část států střední a Jižní Ameriky: Mexiko, Argentina, Chile, Brazílie, Kolumbie a další, stejně jako řada bývalých španělských a portugalských kolonií v Karibském moři (např. Kuba).

Za pozornost stojí tradiční velký zájem východní civilizace o tyto státy, patrný nejen v exportu a podpoře socialistických revolucí.

Islámská civilizace

Rozšíření islámu(klikni)

Muslimský svět se vytváří na počátku 7. století. Ve srovnání s dalšími okruhy té doby vyniká v rozvoji matematiky, hvězdářství i dalších oborech (Osmanská říše, Persie) a ex­pan­du­je rychle z Asie do Afriky a Evropy. Postupem doby se však uzavírá do sebe, je částečně napaden evropskou ko­lo­ni­ál­ní expanzí a zaostává.

Mezi státy tohoto okruhu počítáme státy střední Asie, severní Afriky, jihozápadní Asie, Afghánistán, dále sem patří Albánie, Ázerbájdžán, Bangladéš, Indonésie, Malajsie, Maledivy, Pákistán, Somálsko, Mindanao a části Indie.

Zde nám působí výrazně absence ústředního státu a boj o něj, přičemž nestabilita z tohoto boje vzešlá se přelévá i mimo tato území v podobě nejen válečné, ale i ekonomické emigrace. Zvláštní podoby nabývá i nesporná forma náboženského fanatismu a osobního fatalismu, čímž si jiné civilizační okruhy prošly již před stovkami let.

Čínská civilizace

Patří mezi jednu z nejstarších. Čínské císařství (je doloženo už od doby bronzové), poté Čínská republika, 1949 Čínská lidová republika, v 70. letech roztržka se SSSR, pod komunistickým vedením hospodářský úpadek, nyní vlivem investic a uvolnění komunistické politiky významný rozvoj. Pod okruh spadá ještě Korea, Singapur, Taiwan a Vietnam.

Mimořádně zajímavá je tichá expanze Číny do subsaharské Afriky prostřednictvím budování nemocnic a lékařské péče. Vzhledem ke značné nerostné chudobě Číny lze vysledovat vysoký zájem o nerostné bohatství Afriky, ale i již naznačený zájem o bohatství sibiřské.

Africký okruh

Celá Afrika postižena evropským kolonialismem. Na druhou stranu kolonisté budují v državách infrastrukturu a jakýsi řád. Po dekolonizaci dochází k mnoha guerillovým válkám a politickým převratům. Stabilní a hospodářsky výkonná je dnes jen Jihoafrická republika. Dominantním znakem většiny Afriky je hluboká chudoba. Do okruhu patří všechny subsaharské státy s výjimkou Etiopie.

Hinduistický okruh

Mocné a vyspělé kultury se datují již před 2,5 tisíci lety. Od pátého století se šíří buddhismus. Později vytlačován hinduismem a poměrně tolerantním islámem. Po období britského kolonialismu samostatnost. Dlouholeté třenice se sousedícím Pákistánem (oba státy jaderné) o sporný Kašmír. Ústředním státem Indie, spádovým Nepál.

Další civilizace

Mezi ně lze započítat Haiti, bývalé britské kolonie v Karibiku, buddhistickou kulturu, Etiopii, Japonsko, dříve sekularizované Turecko a svébytný Izrael. (Západní svět potřeboval Turecko vojensky za dob studené války. I s vědomím, že je to kulturně i nábožensky značně odlišná země. Dnes je patrné, že po odeznění vlivu Mustafy Kemala se Turecko vrací zpět ke svým původním kořenům islamismu.)

Abych nezůstal jen u historických a naučných dat: západní kultura je bezesporu pohostinná, ale musíme si včas a dobře uvědomovat, že právě expandující muslimská kultura (a nejen ta – v USA např. mexická) naší pohostinnosti zneužívá a pokud jí není vycházeno podle jejích představ dostatečně vstříc, neváhá přikročit k teroristickým, či jinak neakceptovatelným činům a k vydírání.

Samozřejmě, pohybujeme se na ostré hraně představy mravnosti naší kultury, protože podvědomě uvažujeme o tom, zda se takto nedopouštíme nepřijatelné kolektivní viny. Jenže zkušenosti několika posledních let (na více místech naší části světa) nás musí varovat v tom, že zápas se neodehrává podle našich pravidel (ale na našem hřišti).

Naše otázka potom stojí jinak: „jak moc je pravděpodobné, že během našeho rozjímání o humanitě a mravním étosu se staneme porobenými, nebo vyhlazenými?“

Náš jakýkoliv ústupek a ochota k němu je vnímána z muslimské strany jako slabost a důkaz dekadence našeho civilizačního okruhu. Naše ochota a vstřícnost je jim důvodem k opovržení. Možná ne všem muslimům. Ale těm, kteří šíří islám ohněm a mečem, ano. Máme právo ve jménu té dosud tiché a mlčící většiny ustoupit agresivnímu předvoji té síly? Čekat, až se z mlčící většiny pod nátlakem stane agresivní nenávistná většina? Vnímáme, že pro radikální muslimy jsme podřadnými lidmi? Kdo se ve věci orientuje, jistě zná „Omarovu smlouvu“, kterou tito militanti pokládají za zákon.

Generál Jiří Šedivý se nezabývá tak dalece etikou, ale na dotazy reaguje velmi pragmaticky:

„Ke střetu s islámem dojde, ať se nám to líbí, nebo ne. Muslimové naši pohostinnost zneužívají. A jestliže budou politici tvrdit, že proti nim demonstrují xenofobové, lidé vezmou věc do vlastních rukou. Konflikt civilizací, o kterém mluvil Huntington, se začíná realizovat. Muslimové se radikalizují a neplatí to jen pro Francii, či Německo.“

Nejde už totiž o činy „šedých vlků“, jak se nám snaží namluvit F. Hollande, nebo A. Merkel.

„V Německu probíhají masové demonstrace proti islamizaci Německa. Budou čím dál častější a úspěšnější a budou i u nás, dokud si politická reprezentace neuvědomí, že lidé se právem cítí ohroženi.“

K tomu lze ještě dodat, že zákaz demonstrací ze strany německých úřadů je přesně tím ustupováním islámskému nátlaku, který se nesmí dít. Úřady se v podstatě ocitají za hranou ústavnosti, pokud taková vystoupení lidu chtějí zakazovat. Ano, zcela legitimní by bylo, kdyby úřady oznámily, že demonstrujícím nemohou zaručit bezpečnost (tedy že rezignují na jeden z ústředních úkolů státu). Ale chtějí-li jim brát svobodu vyjádření, ocitáme se rázem ve zcela jiné dimenzi.

„…ten proces už je nastaven. Radikální islamisté si vždy najdou nějaký důvod, aby ukazovali svou sílu a nenávist k naší civilizaci. Jednou to bude časopis, potom psi v tramvaji, jindy minisukně. Zatím vidíme jen špičky, ale pod tím bují nebezpečné podhoubí. Musíme být připraveni.“

Evropa zaujímá zcela nevhodnou politiku. Není možné, aby sem přišel kdokoliv a potom se choval tak, že nerespektuje místní zvyklosti a zákony, dokonce si pro svou komunitu vynucuje zákony speciální. To je nepřípustné. Za druhé je třeba dobře vnímat, že množství emigrantů je spíše ekonomických, využívajících nadměrně štědré sociální programy našich států.

„…takové lidi je třeba vrátit zpátky. Ať pracují doma na zlepšení svých sociálních podmínek. My jim můžeme v mnoha ohledech pomoci, ale nemůžeme nést odpovědnost za to, co se na jejich území děje …oni sami musí nést odpovědnost. My musíme udělat všechna opatření, aby podobná situace nenastala i u nás.“

Můžeme dočasně poskytnout azyl těm, které ohrožuje na životě válečné běsnění, ženám, dětem, starým lidem. Ale potom se musí vrátit zpátky. Muži ať bojují tam, za své rodiny a své domovy, za změny svých domovin. Nemůžeme ale poskytovat sociální ostrov i silným a zdravým jedincům, kteří poté páchají trestnou činnost, radikalizují a ozbrojují se, jak se děje na středním východě, nebo dnes například v Maďarsku, Francii nebo Británii.

„Nemůžeme se chlácholit tím, že u nás se nic neděje, že ta komunita není tak velká, jako v jiných státech. Není to pravda. Problém není ani tak dalece v islámské komunitě jako takové. Problém je v tom, že jsme dopustili, aby nově příchozí nerespektovali naše zákony, naše normy a zvyklosti, aby zneužívali pohostinnosti, kterou jim některé státy jako Francie, Německo, Velká Británie ve velkém měřítku poskytly. Jsem ale osobně přesvědčen, i když se tomu budeme chtít vyhnout, že dřív nebo později k tomu střetu dojde. A mám obavy, že v řadě případů to bude formou i takových aktivit prostých lidí, kteří si začnou jednoduše vyřizovat účty mezi sebou. Což bude největší problém. Na to se musíme připravit.“

„A když před tím budou politici zavírat oči, budou to pořád omlouvat něčím jiným a budou pořád říkat, že protestujícími jsou různí radikálové, nacionalisté a xenofobní skupinky lidí, tak nespokojenost začne růst i v naší křesťanské komunitě. Takže se tu najednou vytvoří poměrně silná skupina lidí, kteří se budou chovat podobně jako ti muslimští radikálové, a to se bude potom těžko nějakým způsobem řídit a utlumovat. Jak se to dostane do nějakého živelného pohybu, dá se to jen těžko zastavit.“

„Proto si myslím, že musíme být velmi opatrní, nesmíme se bát nazývat věci pravými jmény, ale také zbytečně situaci nekomplikovat.“

„Když o střetu civilizací poprvé začal mluvit Huntington v roce 1993, velká část politiků říkala, že nemá pravdu, že islám není takový, jak ho popisuje. Až před čtyřmi lety všichni vedoucí představitelé států řekli, že multikulturalismus selhal. Tak přiznali, že Huntington měl pravdu, že dochází ke konfliktu civilizací.“

„Záleží na nás, jak tento střet budeme kontrolovat, aby to probíhalo pod naší taktovkou a ne pod taktovkou těch radikálních skupin na druhé straně.“

Na nás je rozhodnout se, zda jsme v právu, a jak moc a jak včas se budeme bránit. Šovinisty nejme my, stačí si poslechnout pana Abbase. Otázka nezní zda bude válka, ale kdy začne.

Agrese už přišla a nepochází od nás.