Komunistickou poslankyni Semelovou komunistický soud osvobodil

Řada lidí se domnívá, že tak to je správné, jiní protestují. Princip je však velice jednoduchý. Komunistickou poslankyni osvobodil komunistický soud. Co jiného jsme mohli čekat? Spravedlnost? Tu přece u dnešních soudů nikdo soudný hledat nemůže! 

Soudružka Semelová si dovolila ve veřejnoprávním médiu tolik nepřijatelných výroků, že zůstal rozum stát, kde v sobě tu drzost vzala. Ovšem je to komunistka a to je současnými médii přijímáno a chápáno jako legitimní názor.

Komunistům je poskytován tak velký mediální prostor, až je to nepřijatelné. Neumím si představit, že by někdy v roce 1946 vystoupil v Německém rozhlasu třeba Martin Bohrman, či Herman Göring, Joachim Ribbentrop, Wilhelem Keitl, Ernst Kaltenbruner a celá řada dalších. Neumím. Ne!

Dodnes platící legitimace

U nás je tomu jinak. Noviny dokonce velmi ochotně poskytují mediální prostor i takové odsouzeníhodné osobě, jako Milouši Jakešovi, četl jsem i rozhovor s Lubomírem Štrougalem (z té komunistické sebranky snad jediný inteligentní člověk), i s Miroslavem Štěpánem, Miroslavem Šloufem a Vasilem Biľakem noviny diskutovaly. Kdyby byl živ Klement Gottwald, či snad Adolf Hitler, anebo Joseph Goebbels, současné noviny by jim patrně také daly prostor.

Problém leží v jedné věci. Komunistický režim zde totiž nikdy nebyl odsouzen, zrušen, nebo zatracen. Komunismus trvá. Ačkoliv byl z Ústavy odstraněn zákon o vedoucí úloze Komunistické strany, v praxi se nezměnilo vůbec nic. Komunisté jsou u moci nadále a ještě se posmívají, že je přeci demokracie a oni ji jen oprávněně vytěžují. Jsou nám předkládány výroky Ransdorfa, Filipa, Grebeníčka, Jičínského, Rychetského, Zemana, Štěcha, zde např. Řezníka, Vyvadila, Cvalína, Petra, či jiných sympatizantů.

Zásadní a nezpochybnitelný problém našeho státu leží v soudnictví. Nelze přijímat interpretaci práva od takových jedinců, kteří jej nadále chápou jako právo ideologické, přirozenému právu vzdálené a v podstatě svévolné. Od lidí, kteří si s komunismem jakkoliv zadali, dokonce se jim možná líbil, či jej dokonce jen využili jako výtah k moci. Takoví lidé mají závažný mravní kaz, vadu, která je zcela a doživotně diskvalifikuje z úlohy soudců, protože soudce bez mravního kreditu nemůže kázat a určovat morálku jiným.

Dalším velmi závažným problém společnosti je nepochybně exekutorské mafie. Ač se zdá, že je to věc nesouvisející, opak je pravdou, protože doslovně znamená výraz exekutor „vykonavatel moci úřední“ (dříve i vojenské), dnes však hlavně soudní.

Tedy jestliže je exekutor (dnes tzv. soukromý) vykonavatelem něčeho, pak vykonává pouze rozhodnutí moci soudní. A jestliže je moc soudní realizována komunistickými vykladači práva (o komunistických zákonodárcích ani nemluvě), pak se nabízí velmi logické vysvětlení, že jde o jedinou zločineckou strukturu, stejnou, jakou byl celý komunistický režim.

Jediným rozumným a efektivním východiskem z této situace je urychlená a totální denacifikace justice, pardon dekomunizace justice (ta dvě slůvka se mi totiž čím dál více zdají v principech zcela stejná).

Jistě, měli jsme to udělat už před 25 lety, jako možná úplně první krok, pokud vůbec byl rozchod s komunistickým režimem míněn vážně. Veškeří komunističtí soudci měli být okamžitě z justice odstraněni (což byli na 100 % všichni, protože předpokladem funkce soudce bylo členství v KSČ).

Dále jsme měli místo konceptu „právní kontinuity“ a lidové tvořivosti „zákono-dobroserného“ sboru převzít právní systém nějakého slušně fungujícího státu a dokonce si najmout v zahraničí naprosto nezávislé a nezainteresované soudce a prokurátory.

Ministerstvo spravedlnosti umístilo na své webové stránky seznam soudců a státních zástupců, kteří byli podle dostupných údajů před 17. listopadem 1989 členy KSČ. Tento krok učinilo na základě nálezu Ústavního soudu, jehož Senát rozhodl dne 30. listopadu 2010 o tom, že informace o členství soudců v KSČ před rokem 1989 nejsou citlivým údajem podle zákona na ochranu osobních údajů a že představují podklad pro diskusi občanské společnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců.

Samo ministerstvo však podotýká, že tento seznam zdaleka není úplný. 

Komunističtí soudci

Komunističtí prokurátoři

Toto je nesnesitelně dlouhý oficiální seznam nejvyšších úředníků s komunistickou minulostí v justici. Přes třicet stránek A4!

Těchto 942 lidí, kteří se nějakým způsobem zapletli s komunistickou stranou, v podstatě bezprávností, nás v nákladech stojí 65 940 000 Kč měsíčně, 791 280 000 Kč ročně a celkově už 19 782 000 000 Kč za posledních 25 let.

A stále tu nemáme právní stát! On právní stát totiž neznamená tisíce direktivních, stokrát novelizovaných zákonů a jejich svévolnou interpretaci. Právní stát znamená jen velmi málo naprosto srozumitelných zákonů a jejich jednoznačné vynucení.

Ale s justicí plnou komunistů zde právní stát nikdy nemůže být. Ani s presidentem, „polepšeným komunistou“, s komunistickým předsedou Senátu, komunistou v čele Ústavního soudu, komunisty v Parlamentu. A učitelkami typu Semelové ve školách.

Tak je to! Dokud se s minulostí tvrdě nevyrovnáme, stále budeme dále státem plným komunistů, řízeným komunisty.

Je jedno, v jakých stranách a na jakých postech se dnes skrývají různí Velebové, Dlouzí, či Mládkové. Jsou to stále titíž!

Co dodat?