Bratři z krve Kainovy

Nechce se mi psát nějakou vzpomínku na to ostudné datum 21. srpna 1968, které srazilo naši zem nejprve do strašného ponížení, a na dalších 21 let pak do nejhlubšího mravního marasmu, ze kterého jsme se nevzpamatovali dodnes. Zmíním jen několik souvislostí.

Pražské jaro ‘68, jak jsme uvykli říkat, bylo bezpochyby něčím, co vzbuzovalo jisté naděje, že po dvaceti letech komunistického teroru lze pod tímto šíleným obdobím nevzdělaných, tupohlavých moskevských sluhů udělat jakési resumé.

Doba se poněkud uvolnila, demokratizační proces spěl k obnovení Sociální demokracie, již působil KAN a K-231, cenzura byla uvolněna. Kulturní a literární scéna se rehabilitovala. Představitelé státu měli obrovskou podporu veřejnosti, do úřadů jezdili po mnoha letech bez po zuby ozbrojené ochranky, vyjadřovali se otevřeněji.

Na druhou stranu je však patrné, že důsledky politicko-společenského uvolnění se již vymykají komunistické straně z ruky a kontroly a z „diktatury předvoje dělnické třídy“ už brzy mnoho nezbude.

Konzervativním silám uvnitř KSČ (dosud s vedoucí úlohou) se logicky tento vývoj nelíbil, stejně, jako se nelíbil Kremlu.

Vojska Varšavského paktu se pohybovala po západní výspě Sovětského impéria již od jara 1968; probíhající cvičení („Šumava“) bylo prodlužováno, zbraňové systémy jen zvolna mizely za polskými a východoněmeckými hranicemi. Informovaní si uměli spočítat, že se tak neděje náhodou. Plán přepadení ČSSR byl koncipován již v červnu 1968 a cíl umístit jaderné zbraně v ČSSR patrně už o rok dříve.

V předvečer 21. srpna, po 23. hodině, překročila hranice území Československé socialistické republiky vojska pěti armád Varšavského paktu (mimo Rumunska; Jugoslávie členem paktu nebyla). Paradoxně vojáci NDR překročili na Žatecku hranice již o dvě hodiny dříve, protože jim uniklo, že celá vojenská intervence je koordinována podle moskevského velitelského času.

Vpád se udál bez souhlasu vrcholných státních představitelů, pouze z jakýchsi alibistických důvodů se pracovalo se „zvacím dopisem“, který podepsalo několik jedinců stalinistického jádra KSČ (Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak) a předali jej Leonidu I. Brežněvovi na schůzce v Bratislavě 3. srpna 1968. Podle dohody zde měli pučisté odstranit legální vedení státu a jmenovat se sami jakousi „revoluční, dělnicko-rolnickou vládou“, což se jim naštěstí nezdařilo. Tito zrádci a kolaboranti, kteří se podepsali pod zvací dopis, však nikdy nebyli souzeni a potrestáni pro vlastizradu.

V následujících dnech bylo vrcholné vedení státu uneseno do Moskvy, kde po masivním psychickém nátlaku podepsalo (až na Fr. Kriegela) tzv. Moskevské protokoly popírající všechny změny, které se během Pražského jara udály.

Pobyt cizích vojsk byl legalizován naším parlamentem až někdy v říjnu 1968, Dubček byl na jaře ’69 v čele ÚV vystřídán Gustávem Husákem, v srpnu ’69 podepsal jako předseda FS tzv. „pendrekový zákon“ (patrně ne zcela dle zákona – parlament jej kontrasignoval až na podzim).

Tím se zdiskreditoval v očích veřejnosti zcela a byl pak na podzim zbaven všech ústavních funkcí.

Období nevzdělaných, tupohlavých moskevských sluhů tak pokračovalo dalších 21 let.

Bukanýr Alexander Dubček

Počátkem roku 1970 byl jmenován A. Dubček titulářem velvyslanectví v turecké Ankaře, kam přibyl 26. ledna 1970. Už od odletu z Prahy (s manželkou) byl sledován StB a rozvědkou (FS-ZS, II. správa „R“, 6. odbor), která na něj vedla přísně tajný svazek „Bukanýr“:

Stupeň utajení ZRUŠEN
dle § 22, odst. 4, zák. č. 412/2005 Sb., dne 10. 7. 2006

PŘÍSNĚ TAJNÉ!

Citace ze svazku:

Podle hlášení rozvědky budil nevoli zaměstnanců ZÚ svou nekompetentností a jazykovou neschopností.

Rozvědka referuje (2. 2. 1970) o jeho názorech: Pramen hovoří o svém vztahu k SSSR a vyjadřuje se, „že je to jeho druhá vlast“. Dále prohlašuje, „že své odlišné politické názory nebude uplatňovat, ale bude uskutečňovat politiku ÚV KSČ“.

Podle cizího tisku vrátila rozvědka jeho manželku pro jistotu zpět do ČSSR.

„Pramenův řidič udává, že po příjezdu manželky a tří synů patrně Dubček hodlá i s rodinou emigrovat na západ.“

10. 3. je Dubčekovi pozastaveno členství v KSČ. „…při čtení zbledl. Pak prohlásil, že nemůže pochopit, co se stále okolo něj děje a přísahal při zdraví svých dětí, že se Smrkovským, Krieglem a dalšími nikdy nic neměl…“

„…Pramen Bukanýr se v Ankaře vyhýbá komunikaci se ZÚ socialistických států, ale dále se pokládá za přesvědčeného komunistu. Zabývá se myšlenkami, kolik by asi vyzradil, pokud by byl podroben mučení.“

Dne 19. 3.„…řidič Dubčeka v užším rozhovoru sděluje, že podle jeho poznatků zastává Dubček stále nepřátelské názory k ostatním zemím socialistického tábora a slibuje, že jednou poví vše.“

Dne 24. 3. „… je deprimován zveřejněním rozhodnutí PÚV KSČ o pozastavení členství v KSČ. Uvažuje, co nového se na něj mohlo nalézt. Prohlašuje, že Kriegla nezná, nevěděl, že je žid, jinak by zamezil, aby byl zvolen do funkce.“

Dne 26. 3. „…až do poslední chvíle se domníval, že je možné nevojenské řešení situace v ČSSR. Proto nabízenou pomoc považoval za nedorozumění. Kromě jiného byl by prosadil odložení sjezdu. Došlo-li však k vojenskému zásahu, pak je nutné zásah podpořit. Je jeho osobní tragédií, že nedocenil řadu věcí. V souvislosti s tím očekává své odvolání…“

„…rumunský titulář v Ankaře sdělil našemu spolupracovníkovi, že Dubček při jejich setkání mu vyjádřil poděkování za podporu ze strany rumunské vlády v době srpnových událostí roku 1968.“

Dne 27. 4. „…A. D. v diskusi připouští, že mylně hodnotil situaci a to zejména před srpnem 1968. Měl jiný názor v otázce „technologického postupu“, připravoval několik úderů proti pravici. V rozhovoru se také distancoval od nových emigrantů…“

27. 5. „…že Dubček je si vědom snahy … vykonávat na něj psychologický tlak k tomu, aby se rozhodl k emigraci. Vyjádřil se, že: ‚toho se nikdy nedočkají‘.“

Dne 29. 5. „…odletěl Dubček do ČSSR. Při cestě autem … prohlásil velmi sklesle řidiči, ‚že neví, zda se vrátí‘.… před odletem uvedl, že ‚může čekat nejvyšší stranický trest, dále změnu povolání a pak již nic.‘“

8. 4. 1970 píše manželka Dubčekovi: „Už sú všetci vyhodení, Štefan aj druhý Štefan, aj Vlado aj ostatní ako na bežiacom páse. Celý život je v keli, len lumpi a karieristi sú dobrí, žiaľ, ale ja to vidím tak, ak väčšina čestných ľudí…“

1970 z KSČ vyloučen a zaměstnán v Západoslovenských státních lesích, 1974 oficiálně dopisem protestuje – bez odezvy. Politicky se neangažuje, s disidenty se odmítá stýkat.

Listopad 1988 čestný doktorát univerzity v Bologni, v italských novinách obhajuje Pražské jaro, socialismus a Gorbačova. Počítá už s návratem do politiky.

Po listopadovém převratu 1989 se velmi rychle dere zpátky k moci. Slováci jej velmi silně prosazují na funkci presidenta republiky. Nakonec se musel po dohodách spokojit (28. 12. 1989) jen s funkcí předsedy Federálního shromáždění.

Stranická příslušnost: KSČ 1951 – 1970, VPN, ODÚ-VPN (1989 – 1992), Soc. dem. strana Slovenska (1992).

Alexander Dubček měl 4. září 1992 společně s bývalým polským premiérem (1970 – 1980) Piotrem Jaroszewiczem svědčit v Moskvě o kriminální činnosti KGB. 1. září ‘92 však havarovalo jeho služební BMW na 89. kilometru dálnice D1 u Humpolce. Dubček byl smrtelně zraněn a následkům zranění 7. listopadu 1992 v nemocnici Na Homolce podlehl. Téhož 1. září byl ve svém domě zavražděn P. Jaroszewicz i s manželkou. Vrazi nebyli nikdy dopadeni. Za pochybných okolností zemřel v r. 1994 i Oldřich Černík, předseda vlády z r. 1968 (a signatář Moskevských protokolů).

Když se jednalo v Moskvě na nejvyšší úrovni o odsunu „dočasně umístěných“ sovětských vojsk z ČSSR, zástupci sovětského parlamentního výboru pro KGB se znechuceně vyjadřovali o Michailu Gorbačevovi, že ničemu nerozumí a chce destabilizovat celou střední Evropu. Požadovali pro tento odsun časové rozpětí 10 až 20 let! Kdybychom se šťastně neprotáhli tou úzkou škvírkou v historickém vývoji, byly by zde okupantské vojenské síly dodnes. Ta falanga, které pro jednoduchost říkáme Rusáci, má stále stejnou mentalitu, metody i cíle.

Domnívám se, že rehabilitace Alexandera Dubčeka do popřevratové politiky byla jednou z mnoha chyb, kterých jsme dopustili.