Jen to ne, pane presidente!

President Zeman i různí zástupci Sociální demokracie se netají svým cílem vybudovat zde socialismus podle švédského modelu. Je to ve skutečnosti umanutost hraničící se zlým úmyslem. Vůbec nejsou schopni si připustit, že žádný socialismus, ani švédský, ekonomicky nefunguje. Ani nemůže.

Vyměnil jsem si před nějakým časem několik mailů s českým emigrantem, který žije ve Švédsku. Živě jsem se zajímal o to, jak reálně a v praxi ten model funguje. Očekával jsem zprávu, že daně ve Švédsku jsou sice nepředstavitelně vysoké (70 %), ale zase z druhé strany si obyvatelé žijí v samých jistotách a výhodách. Trochu mě zaskočila jeho odpověď, co všechno už dnes ve Švédsku, po pár desítkách let všemožné péče státu, nefunguje.

Říkal jsem si, že je možná trochu zahořklý, ale nedávno jsem narazil na článek jiného Švéda, rodilého, který ostře kritizoval snahy současné americké administrativy zestátnit americké zdravotnictví po vzoru Švédska. Konstatoval na základě zkušeností asi toto:

„Skutečností je, že švédský zdravotní systém je dokonalou ilustrací tragédie centrálního plánování. Je drahé a – co hůře – zabíjí nevinné lidi.“

Bezplatná zdravotní péče je ve Švédsku provozována od padesátých let a byla zavedena sociálními demokraty v projektu Folkhemmet. Společně s projekty vzdělání zdarma, bydlení pro chudé zdarma, státem garantovaným důchodovým systémem a dalšími socialistickými „vymoženostmi“.

Než se ve Švédsku socialisté zmocnili vlády, Švédsko mělo jedny z nejnižších daní a jednu z nejvyšších příček v životní úrovni obyvatelstva. Dnes snad ještě více daní už jen Dánsko. (Kdyby se v Čechách daně neskrývaly umně pod různá povinná pojištění, odvody z mezd a podobné triky, patrně by (kumulativně) byly dnes nejvyšší v České republice.)

Švédská ekonomika je řadu let v trvalých ekonomických potížích, zmítají jí krize, jedna za druhou. Dopady jsou nejhorší právě na to, co poskytuje švédský stát tzv. „zdarma“. Samozřejmě, že to zdarma není a nikdy nebylo. Jen stát nastavil jednoduchou, ale funkční bariéru mezi kontrolu osobních příjmů a výdajů. Výdaje jedince nastavil jako povinnost (daň), a služby z těch výdajů péče placené „zdarma“ centrálně řídí.

První level (tak jak jej dnes zavádí také president Obama) měl poskytnout zdravotní péči zdarma hlavně chudým. To je to Bastiatovo to, co je vidět. Za ním následuje to, co už vidět není. Jakmile někdo nabídne něco zdarma, získá mnoho nových spotřebitelů. Ti, pohybující se v prostoru ekonomické směny, je budou ztrácet. Odliv pacientů je nakonec ekonomicky donutí ukončit soukromé aktivity a vstoupit do státního systému zdravotnictví.

Státní zdravotní systém začne bytnět a požadovat více daňových prostředků. S objemem přerozdělovaných prostředků vzroste potřeba evidovat a úředně dokladovat tyto výdaje státu. Vzroste státní byrokracie. Ve Švédsku to takto dopadlo. Dramaticky klesl počet soukromých lékařů a vzrostla státní byrokracie. Ti zbylí jsou stejně odkázáni na státní pojišťovací systém, který je zatížen stejným problémem. Ti státem zaměstnaní lékaři dále nesmyslně plýtvají svou odborností a časem na množství výkazů a byrokratických požadavků, aby se nedostali do konfliktu s centrálním systémem.

Celý tento státně-byrokratický systém ztrácí jako první informaci o vzácnosti (ceně) poptávaných služeb, nemá bázi k určování cen. Ceny státní zdravotní péče tedy neodpovídají realitě, ale jsou odhadovány na základě nějakých vedlejších údajů a účelových statistik. Nemůže proto dobře alokovat získané prostředky. Dokonce ani nemá motiv zisku (prostředky přece jsou).

Obdobně – jako z každé dotace do segmentu – plynou další deformity. Vznikají účelové investice do vybavení, které nemají finanční efektivitu (prostředky přece jsou). Stačí mít kamarády někde vysoko, nebo jen správně vyplnit kvantum tiskopisů již zmíněné byrokracie.

Nabízí se zde otázka, proč hovořit o efektivitě a ekonomii, když jde o zdraví lidí, že je nemravné dosahovat zisku na nemocech lidí? Odpověď je ale snadná: protože i zdraví lidí je ekonomická otázka! Dokonce velmi ekonomická! Ale ten státní systém bude v důsledku daleko nemravnější, protože časem zjistí, že některé skupiny se léčit nevyplatí, protože nejsou potenciálními plátci do státního systému.

Zdraví garantované za cizí peníze přece nic nestojí, tak proč o něj primárně pečovat? Tedy se stalo, že zcela privátní statek, jako je osobní zdraví, byl zestátněn, a rozhodují o něm úředníci.

Švédský model socialistického zdravotnictví je (podle zprávy toho znalého Švéda) v situaci, kdy každý má sice právo na lékařské ošetření zdarma, ale prakticky se stalo nedostupným. Mezi jeho nemocí, nebo úrazem, stojí neprostupný prostor nařízení, úřadování, výkazů. Je třeba se objednat, čekat na volnou kapacitu atd. Vlastně se jim vytvořil systém podobný frontám před obchody, který nám zde podobně zavedli komunističtí soudruzi za jejich reálného socialismu.

Klesá počet nemocí a zákroků, které je stát ochoten pojistným systémem platit. Posledním krokem toho systému je poznání, že stát nedovede tržně podnikat a pokusí se části zdravotnictví zprivatizovat. Většinou těm, kteří mají dobré styky. Ovšem za předem stanovených cen plateb za výkony a nadále ze státem ovládané kasy. Stát se stane jen jakýmsi revizorem pseudo-soukromého subjektu. Vznikne tak jakýsi přeregulovaný trh, kdy ztráty jdou k tíži subjektu a případné zisky jdou do státního příjmu (anebo odtečou do nějakého daňového ráje).

Stejně (ne)funguje státní školství a státní péče o staré lidi. Markantní je socialistický pocit, že přeci na těchto segmentech vydělávat je hluboce nemravné. A „stát přeci není nemravný“, tedy vydělávat nechce. Proto zavede nesmírně drahý systém, který je v důsledku nemravný ještě více.

Nikoliv paradoxním, ale zcela logickým vyústěním věci je to, že vysocí politici ve Švédsku nevěří státnímu zdravotnímu systému, který sami zavedli pro ostatní Švédy, ale vybavili se sítí zcela privátních zdravotnických služeb na vysoké úrovni. Tak, jako naši minulí soudruzi, neopomněli se ani švédští soudruzi vybavit svým papalášským SANOPZem.

Takhle končí všechny socialismy. Slíbené, ale nesplnitelné jistoty. Výhody jen pro některé.

Pro ostatní jen zmar a všeobecná bída.