Problém zahraničních investic II

Naši socialisté, ať z ODS, či z jiných socialistických stran, urputně upřednostňují zahraniční investice před tvorbou domácího kapitálu a domácím podnikáním jako všelék; jak na nezaměstnanost, tak na zaostalost dílčích odvětví. Efekt je samozřejmě opačný.

Jak jsem začal v předvčerejším článku, zahraniční investice nejsou žádným altruistickým činem investora. Ten v první řadě neinvestuje do nás, ale hlavně do sebe. Pramálo totiž záleží na tom, kde geograficky ta výrobna leží. Spíše můžeme vidět, že sice vytvoří poměrně konkurenceschopný podnik, který však od počátku ničí konkurenceschopnost podniků domácích. Konkurence je v naší zaostalé ekonomice nezbytná, ale musí vzrůst postupně v tomto ekonomickém prostoru vnitřními motivy, stejně, jako z toho se odvíjející kupní síla, jinak bude situace podobná, jako když si do hejna kuřat nasadíte dospělého orla. Důsledek je jasný.

Pokud investor vybuduje nějakou prosperující jednotku, ta samozřejmě nepatří nám a nepatří nám vlastně ani zisky z možné prosperity plynoucí. Pro nás bude zdrojem nanejvýše omezené (slíbené) námezdní zaměstnanosti, která může být (a bude) poměrně rychle nahrazena ekonomickou migrací z východu. S relativně nízkými náklady vzniklý kapitál samozřejmě odplyne do mateřských zemí investora.

Zde zůstane víceméně symbolická daň (nedostal-li investor navíc daňové prázdniny) a relativně malý vyplacený mzdový náklad oproti mateřské zemi. Vydělané peníze sice budou figurovat v našich devizových rezervách, ale uložených u zahraničních bank, kde si tito investoři půjčují. Tedy jakýmsi elegantním obloukem dochází k tomu, že zahraniční investor nefinancuje nás, ale my financujeme investora. Zjednodušeně můžeme říci, že investorům tak kapitál setrvale přibývá a nám ubývá. Exportujeme dobrovolně domácí kapitál do ciziny.

Vůbec už nehovořím o vykořistěné zemědělské půdě, nákladech na vybudování dopravní infrastruktury, inženýrských sítí a dalších státních (krajských) „investicích“, protože to nejsou investice do kapitálu, ale maximálně do nějakých marginálních daňových výnosů; zisky z využívání poplynou (viz výše) do cizích rukou. Z naší strany se tak v podstatě jedná jen o drahý a hloupý dar aby to nevypadalo, že jsme teprve včera slezli z baobabu.

Shrneme-li to, dovolujeme zahraničním investorům vyvážet i ty omezené ostrůvky českého kapitálu do ciziny, bráníme usilovně jeho tvorbě u nás. Nemohou spontánně vznikat malí a střední podnikatelé a kapitalisté, neboť jsou zoufale podkapitalizovaní. Živoří maximálně v nějakých nepříliš výhodných subdodavatelských vztazích k těmto kovkopům, ohroženi rizikem nízké diverzifikace výroby a následným úpadkem, až se investor stáhne do jiné, ještě „nevyrýžované“, nevytěžené země.

To, co zde naléhavě potřebujeme, nejsou tedy zahraniční investoři, ale znalosti, schopnosti a organizace, které se zanedbávaly nejen za minulého režimu, ale bohužel i následujícího čtvrt století. Přičemž vzdělanost nespočívá v tom, že všichni budou mít maturitu, i čtyřkaři.

Potřebujeme, krom studovaných lidí, i pro praxi perfektně připravené řemeslníky všech oborů, dělníky; ne to, co dnešní řemeslné školství produkuje: otrávené budižkničemy, bez praktických znalostí, ostatně předem (a objektivně) přesvědčené, že řemeslem se živit nebudou.

Nepotřebujeme „výzkum pro výzkum“, jak je dodnes provozována věda po sovětském způsobu Akademií Věd a jejími satelitními pracovišti. Nepotřebujeme, aby bylo bezúčelně vyzkoumáno, že děvčata ve dvanácti letech mají lepší čich, než hoši, nepotřebujeme mrhat penězi na zjištění, že rajská omáčka má dlouhou ekologickou stopu a že krávy nezměrně prdí metan.

Potřebujeme aplikovanou vědu, potřebujeme, aby vědci byli pověřováni konkrétními úkoly z praxe, aby Univerzity úzce spolupracovaly přímo s výrobci a podnikateli, aby si podnikatelé už ve vzdělávacím procesu vybírali ty, kteří budou připraveni přesně a konkrétně pro jejich segment.

Nepotřebujeme zástupy těch, kteří získali nějaké vysokoškolské tituly jen namemorováním nějakého penza teoretických odpovědí. Potřebujeme jen tolik vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří ty poznatky budou umět v praxi aplikovat.

Je třeba rázně ukončit úchylnou představu, že lidem nepatří peníze do ruky, protože je neumí používat. Že cesta vede přes maximální zdanění občanů a zavedení státu jako centrálního investora. Právě naopak! Stát je právě a přesně tou jednotkou, která investovat neumí a která je z principu náchylná ke korupčnímu jednání. Nemá navíc dostatečné autoregulační mechanismy, které by špatnou investici potrestaly.

Je třeba rychle ukončit úchylnou představu, že ekonomiku udržuje v chodu konzum, inflace, utrácení, kupování si hmotných požitků. To je jedna z nejhorších cest. Hmotné požitky mohou být až jakousi „neekonomickou“ odměnou za úspěch, kterou si mohou dovolit jen někteří. Jsou-li zde vydávány za právo a předpoklad, pouze prohlubujeme krizi, setrvačník se stejně jednou zastaví. S tragičtějšími důsledky.

 Potřebujeme okamžitou liberalizaci a de-byrokratizaci podnikání. V prostředí, kdy podnikatel je dnes a denně ohrožován nájezdy státních úředníků, kteří se snaží zasahovat do jeho činností, pokoušejí se jej řídit, korigovat a kontrolovat, v prostředí, kde podnikatel je setrvale jednou nohou v kriminále, spíše oběma, se podnikat nedá. Dosáhneme jen toho, že i ti dosavadní zarputilci a idealisté podnikání ukončí.

Včera jsem zaslechl, že další pokročilý sociální inženýr vymyslel, že podnikatel bude muset platit daň bez ohledu na zisk (a když tu berni nebude schopen zaplatit, ať jde někam do fabriky). To je šílené. Podnikatel přece nesmí být bezbrannou dojnou kravou, kam si lze kdykoliv pro lup zajít. To je přesně opak toho, co nás může ze svrabu dostat.

Včera jsem náhodně odchytil zprávu, že zatímco celé Obamovské USA se jen těžce oklepávají z prodělané krize, Texas zažívá prudkou konjunkturu a historicky nejnižší nezaměstnanost. Udělal totiž to jediné rozumné: zrušil složité předpisy pro podnikání a zrušil daň z příjmu. Texas se tak vrátil k zakládajícím principům Spojených států. Takto jednoduše se startuje ekonomika. Proč to v rámci socialistické EU není možné, ponechávám laskavé úvaze čtenářů.

A už jen v krátkosti: panuje zde téměř sedmdesát let zjednodušená představa, že kapitál je ruksak plný peněz. To je absurdní představa. Kapitál je tvořen složitým komplexem majetku výrobních prostředků: znalostmi, technologiemi, prací a dalšími faktory, které jsou obnovovány a rozšiřovány procesem výroby. Nám zde, po investici cizí firmy, zůstane z kapitálu právě jen to omezené penzum peněz – než je spotřebujeme; projíme, propijeme, probendíme za zbytečnosti. Nezbude nic, než zničený vzduch, zničené pozemky a frustrace.

Znalostmi (knowledge) ovšem musíme hlavně chápat schopnost tvořit kapitál. Znalosti investiční, organizační, výrobní a manažerské. A to je to, co zde zoufale a tragicky stát dlouhá léta zuřivě potlačuje. Volbou chybné koncepce nám kapitálu neustále ubývá a zahraničním „dobrodruhům“ neustále přibývá.

V krátkodobém horizontu jsou zahraniční investice diskutabilním nástrojem, z hlediska dlouhodobého jsou vysloveně negativní.