A přesto vymíráme (I.)

Přestože populační graf zaznamenává v posledních deseti letech mírný nárůst, přesto vymíráme. Nikoliv kvantitativně, ale kvalitativně. (Tento text se Vám nebude líbit a je jen pro silné povahy.)

Počet obyvatel ČR + trend

Mám na mysli to, že naše civilizace, z ně­ja­ké pýchy se na­zý­va­jí­cí „vyspělá“, se řítí ne­za­dr­ži­tel­ně ke svému zániku. Už jsem to kdy­si napsal: „…jako lid­stvo jsme se Pá­nu­bo­hu vlastně moc ne­po­ved­li. Žádný z ži­vo­čiš­ných druhů si tak sve­ře­pě, slepě a bez stopy pudu se­be­zá­cho­vy nelikviduje svůj prostor, který mu byl dán k životu…“. Ne­bu­de to poprvé a ani na­po­sle­dy, kdy nějaká enkláva civilizace vyhasne a zmizí z povrchu zemského a zbudou po ní jen nepochopitelné zbytky její sebestřednosti a střepy její dekadence.

Nehodlám ale psát nějaký ekologisticko-socialistický pamflet proti oteplování planety. Úvaha míří směrem temnějším a zlověstnějším. Mám na mysli to, jak si nevědomky ničíme, či přímo likvidujeme svůj genofond. Arabové, a soudím že bez nadsázky, říkají, že dobudou naše území dělohami svých žen. Abych nebyl nařčen, nemyslím to nijak xenofobně. Je vcelku jedno, kdo nás dobude a čím. Že se to stane je nepochybné a je jen otázkou času jak rychle. Degenerujeme čím dál tím více a je čeho se obávat.

Léky

Bobule štěstí

Celá populace (a to nejen u nás) hrubě nadužívá syntetické preparáty, obecně označované jako léky. Naše uvažování se ubírá podle určitým způsobem zažitého klišé: není-li mi zcela dobře, něco mě bolí, či omezuje moji produktivitu, či mám-li jen „pocit“ omezení – vezmu si nějakou tabletku.

Známé jsou případy vyžadování antibiotik i pro zcela banální onemocnění a následná stále vyšší resistence mikroorganismů k těmto látkám. Nemluvě už o chybné likvidaci léčiv, kdy na různých skládkách mikroorganismy a viry mutují a vytvářejí k léčivům resistentní kmeny a klony.

Z jedné strany podléháme silnému komerčnímu tlaku farmaceutických firem – nabízejí se stále nové a údajně lepší léky – a na druhé straně nevidíme, že zhusta jde skutečně jen o čistou komerci. Zdraví člověka je nezřídka na druhém, či až na třetím místě.

Nepopírám, že léky jsou stále více selektivní, mířící jen na jeden jediný symptom, ale zároveň musíme vnímat, že často „lék“ léčí jen jednu dílčí věc, zatímco jeho vedlejší účinky poškozují větší či menší měrou jiné orgány. A na to jsou zase léky jiné, takže se zatraceně motáme v bludném kruhu: zaléčíme jeden neduh a vyvoláme řadu nechtěných potíží jiného druhu, které zase zaléčíme jiným preparátem.

Patrný je i velmi odtažitý vztah oficiálního lékařství k medicíně ne-vědecké. Vše, co nejde doložit laboratorním, vědou odůvodnitelným postupem, se automaticky odsouvá do říše šarlatánství. Empirický léčebný postup založený na zkušenostech generací je vnímán s hrubou nelibostí nejen od profesních kruhů, ale ještě více od zdravotních pojišťoven, které jsou ochotny „vyhazovat“ nesmírné částky za léčbu rozličnými zázračnými superstroji, ale na léčbu jinou peníze nenacházejí. Proč tomu tak je není ani tak obtížné si odpovědět. Jen na okraj připomeňme příklad Jana Potměšila, kterého z vleklého komatu nedostali lékaři, ale šarlatán, léčitel.

Řada odborníků se shoduje v názoru, že člověk, který užívá více než 5 – 6 syntetických léků se vlastně vědomě průběžně tráví. Téměř na všechno existuje lék. Jen ještě nebyl vymyšlen lék proti lékům.

Vzít si tabletku je ale tak snadné…

Lékařská věda

Medicinae doctor

Lidé lpí na svých mýtech. Nikde to není tolik patrné, jako v říši medicíny a lékařské péče nabité emocemi. Lidé věří tomu, čemu si věřit přejí. Všechno, co by mohlo ohrozit jejich konejšivou důvěru ve vlastního lékaře či v léčbu, které jsou podrobováni, odmítají vzít na vědomí, nebo to mávnutím ruky odbudou jako pomluvu.

Teprve nedávno a dost neochotně se veřejné mínění zvolna začalo probouzet z hrdého předpokladu, že úroveň zdravotního personálu a lékařské péče je celosvětově na nejvyšší úrovni (nejen u nás). Toto neradostné zjištění však vyvolaly spíše faktory ekonomické, než rozumové. Spíše rostoucí náklady na lékařské ošetření, než kvalita ošetření.

Jistě, paní Nováková možná připustí, že sem tam není všechno jak by mělo být, ale přesto si nedá vzít své přesvědčení, že její skvělá paní doktorka je nejlepší v celém městě.

Základy tohoto zbožného obdivu k medicíně spočívají velmi hluboko v psychice současného člověka. Jeho okouzlení medicínou se den co den projevuje v počtu hodin, které stráví před televizorem u vytržení nad pořady ukazujícími diagnostické i terapeutické triumfy moderního poznání, vědy a lékařů.

Tento přístup je vlastně jen romantickou důvěřivostí. S omezenou tolerancí se pak obtížně připouštějí vytvářející se kritické protinázory jako je tento.

Pokud k otázce přistoupíme bez apriorního předsudku a pokusíme se na chvíli odložit nepřekonatelné nutkání glorifikovat lékařství a všechen zdravotní personál, musíme posoudit dopady v poněkud širším pohledu a musíme více vnímat dopady na normálního člověka.

Zaměstnanci ve zdravotnictví nejsou žádnými nadpřirozenými bytostmi, jsou to normální, obyčejní lidé i se svými chybami a slabostmi, zlostí, úzkostí, vzájemnými averzemi, e­go­cen­tris­mem a ano, vzdor formálnímu vzdělání, i hloupostí. Když se ocitají ve stresových situacích reagují jako jiní lidé, nikoliv jako léčitelé s nadpřirozenými schopnostmi.

Žijeme dlouhodobě v představě, že člověk, který získal akademický titul, třeba MUDr., (nebo třeba JUDr.) je automaticky zárukou vysoké kvalifikace. Opak je pravdou. Tak, jako v jiných odbornostech, existují lékaři špičkoví, lékaři průměrní a také lékaři hluboce podprůměrní a neschopní. Obtížně je však ve svém předsudkovém vnímání odlišujeme.

Žel, např. televizní seriály nám předvádějí jakési ideální stylizace postav i dějů a deformují naše vnímání reality a strhávají nás ještě více ke zmíněným romantickým představám.

Potlačovaný hněv a podráždění lékařů i zdravotního personálu je zdrojem systémových po­ruch zdravotnictví. Řada aspektů lékařské práce je totiž v příkrém rozporu se zažitými před­sta­va­mi. Značná část neosobního a anonymního chování vůči pacientovi je nevyhnutelným důsledkem každodenního setkávání s lidskými neduhy, bolestí, ošklivostí a smrtí.

Při přílišné expozici těmito nutně průvodními jevy se často stává, že pacient přestává být pro lékaře jedincem, individualitou, člověkem, a stává se pouhým objektem lékařských postupů. Můžeme sice tento jev označit jako patologickou úchylku, ale také jako úchylku se zcela lo­gic­ký­mi příčinami a poměrně značnou četností. (Kolikrát jsme slyšeli: „ten slepák převezte na dvojku“, „tu frakturu můžeme propustit“ a podobné.)

Jeden z mladých lékařů se svěřuje se svou motivací k výběru lékařského povolání: „Ze začátku jsem měl takové nejasné představy, že se budu zabývat ušlechtilým povoláním a pomáhat lidem. Teď vidím, že kromě toho prvotního motivu ve mně bylo i pomyšlení, že když se stanu lé­ka­řem, dodá mi to moc, kterou jiní nemají. Nejen moc nad chorobami, ale i moc nad lidmi…“.

Lidé si vesměs máločeho cení víc, než vlastního zdraví, a ti, kteří jim ho mohou zajistit, nebo to o sobě alespoň tvrdí, mají v naší společnosti automaticky jakousi autoritu.

„Chováme se,“ pokračuje mladý lékař, „podobně jako šaman v primitivní kmenové spo­leč­no­sti. On zastává vysoké postavení v hierarchii kmene jen proto, že si dokáže pohrávat se strachem ostatních příslušníků kmene a přiměje je uvěřit, že umí ovládat přírodu. Je to vlastně takový legitimní podvodník a obchodník s deštěm. Plní sice určité prospěšné funkce ve společnosti, ale podvodníkem je, protože dovede ovládat jen psychologii ostatních.“

Moderní medicína se chová velmi podobně. Pacienti dnes sice nepadají na zem ve strachu z hromu, blesku, či zatmění slunce, ale úplně stejně se svíjí strachy z nádorů a jiných smrtelných onemocnění, kterým nerozumějí. Když jdou do nemocnice, jdou vlastně hledat šamana.

[Některé postřehy jsou čerpány z knihy: Robin Cook — Year of the intern]

Závěr

Lékařská věda pokročila do té míry, že je schopna udržovat při životě i lidské tvory, kteří by v přírodní selekci nikdy neobstáli. Zachováváme při životě novorozence v takovém zdravotním stavu, při němž budou do smrti a za ohromných nákladů odkázáni na péči společnosti, aniž by byli schopni společnosti jakkoliv přispět.

Lékařská věda je schopna udržet při životě množství lidí s civilizačními chorobami, počínaje cukrovkou, přes hrozivý nárůst lidí s hypertenzí až po různá nádorová onemocnění, kteří sice mohou být ekonomicky aktivní, ale zároveň si přejí (a je jim to umožněno) replikovat svoji poškozenou, nebo vadnou DNA.

Značně dostupná lékařská péče je schopna léta držet na hadičkách beznadějné případy. Bůh suď, kdy je etické již vypnout vypínač a kdy ještě není. Lékařská péče se vlastně čím dál více a za stále rostoucích nákladů zabývá léčbou potenciálně mrtvých. Ale s eutanazií má svízel stejně velikou.

Nehněvejte se na mě za tato slova. Jakkoliv zní cynicky. Nehodlám navrhovat, aby se nedochůdčata shazovala ze skály jako ve starověké Spartě, ani aby staří a nemocní byli ponecháni osudu, jak už se v nějakém návrhu na Facebook objevilo. Nehodlám navrhovat ani koncentrační tábory pro méněcenné, či jiný genocidní nástroj, ani vyhradit lékařství jen pro elitní skupiny.

Jen konstatuji, že lékařská péče na kterou jsme zvyklí a kterou pokládáme za samozřejmou, věda, jejíž důsledky ani nedovedeme dohlédnout, pokrok kladoucí vyšší a vyšší nároky na zdroje, musí jednou narazit na ekonomický strop. Už dnes vlastně provozujeme takovou péči – nejen pro nemocné, ale i pro lidi za horizontem výkonnosti – na kterou nemáme. A je více než zajímavé, že vědou a výdobytky pokroku jsou nejvíce fascinovány právě společnosti socializující a socialistické, kde více platí pravidlo, že na všechno jsou zdroje. Samozřejmě, cizí.

Jestliže si budeme nadále nárokovat stále větší, pokročilejší a dostupnější lékařskou péči pro všechny, tím dříve zjistíme, že vyčerpala již veškeré dostupné ekonomické zdroje a nezbývá už na nic jiného. Ani na jídlo.