Traktát o slovech sprostých

Někteří lidé mají mluvu vytříbenou, jiní hovoří tak, že by se i příslovečný dlaždič červenal. A proč jsou vůbec některá slova sprostá a jiná nikoliv?

Historicky bychom mohli asi doložit, že v době, kdy se společnost začala rozdělovat na společenské vrstvy došlo i k oddělování slovníků. Vrstva řekněme majetnější a zřejmě i vzdělanější se potřebovala oddělit od lidu prostého (dobově sprostného, nebo též sprostého) nejen šatem či obydlím. Činila tak i za pomoci vypouštění slov, která se podle jejich názoru k lepší společnosti nehodila. Nemalou roli sehrála jistě i religiozita té doby.

Do skupiny slov tzv. sprostých můžeme zahrnout především některá podstatná jména a některá slovesa. Ještě sem-tam nějaké adjektivum jsa z podstatného odvozeno. Takové číslovky, či spojky jsou o tuto možnost beznadějně ochuzeny.

Speciálním druhem lidstva jsou dnes tzv. „bydlelky“, či „snažilky“. Ty pokročily v eufemizaci slov tak daleko, že nejsou schopny objektivně a věcně pojmenovat jakoukoliv „choulostivější“ věc, nebo činnost.

Abych nezůstal jen u teorie: slovo „hovno“ je vnímáno jako sprosté, zdrobnělina „hovínko“ je ale už vnímána téměř roztomile a „nadělení“, nebo „vývoz“ je už typicky snažilkovské.

Obdobně můžeme pohlédnout na stupňování slov prdel, prdýlka a sedinka. Těch příkladů by šlo samozřejmě publikovat nekonečně mnoho.

Úsměvný je třeba příklad tchánova bratra. Vystudoval veterinu. Po vstupu do praxe byl povolán na nějakou vesničku na Domažlicku k nemocné krávě. Dobytče vyšetřil a pak se, tak jak jej ve škole učili, sedláka optal: „jak ta kráva lejní?“. Sedlák na něj tiše hleděl, kolečka se v mu hlavě točila jako o závod, až ozuby do sebe konečně zapadly: „jo ahá – ale jó, sere dobře!“.

Nebudu se vydávat za absolutního asketu. Jsou v životě situace, kdy je jadrný výraz naprosto na místě a působí jako ventil bolesti, či zlosti. Někteří lidé však působí jako Eyjafjallajökull. Soptí své ventily bolesti a zlosti v obrovských erupcích, často již zcela bezděky a zbytečně.

Ať je to jak chce, každé slovo je však jen skupinou hlásek sestavenou spontánně etymologickým vývojem. To, jestli je daná skupina hlásek sprostá a jiná nikoliv, je čistě společenská konvence. Dovolím si jakýsi závěr: žádné slovo není samo o sobě sprosté. Sprosté je někdy to, jak lidé o daném výrazu uvažují. Někteří perverzně.

I vhodně použitá vulgarita má v jazyce své místo.