„Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel v této zemi má podprůměrný intelekt… Jestliže jedinec, který je v této intelektové kategorii, má nějakým způsobem rozumět světu, má-li se v něm pohybovat a má-li ho nějak uchopit, musí si ho drasticky zjednodušit. Těmto lidem, a je to tedy polovina národa, uniká ona složitá mnohotvárnost, komplementarita, mnohoznačnost světa; a to, co z tohoto světa v jejich očích zbývá, se dá rozdělit na celkem jednoduché, většinou protipólné elementy. Někdy se tomu říká černobílé myšlení.“

Citace: prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc.

Problematika výpočtu inteligenčního kvocientu není jednoduchá. U dětí lze použít k výpočtu model poměru mentálního a chronologického věku, tedy že dítě desetileté je schopno analyzovat a řešit úlohy úměrné patnáctiletému, nebo naopak osmiletému. (100×15/10, nebo naopak 100×8/10).

IQ2.png

Tento model selhává u lidí dospělých, protože biologický věk roste každým dnem lineárně, zatímco mentální věk nikoliv. Staří lidé by podle tohoto modelu dosahovali jen velmi podprůměrných IQ, ačkoliv jejich schopnosti jsou s tím v rozporu.

Dnes raději používáme tzv. deviační, odchylkové IQ, tedy vztah jedince vůči průměru společnosti, škála odvozená od průměru vzorku se směrodatnou odchylkou 15 jednotek. Protože rozložení inteligence ve společnosti je v podstatě rovnoměrné, asi polovina lidí má IQ v rozsahu 90 - 110. Ostatní skupiny se procentně redukují podle 15 bodové směrodatné odchylky.

IQ1.png

Problém spočívá v tom, že inteligenční kvocient nevypovídá nic o charakteru člověka. Jinými slovy i člověk velmi hloupý může mít zároveň vysoký EQ (emoční kvocient) – jinými slovy: může být dosti hloupý, ale velmi laskavý a ohleduplný. A naopak člověk s vysokým IQ může být velmi zlý, bezohledný, sebestředný egoista plný frustrací z nepochopení sebe sama i okolního světa.

Pokud si myslíte, že píšu o Breivikovi, Kalouskovi, nebo Klausovi, spletli jste se. Toto jsou obecné závěry.