Krize modelu demokracie
Všechno to jsou jen důsledky zvráceného chápání a výkladu termínu „zákon“. Již před více, než 40 lety toto téma brilantně zpracoval F. A. von Hayek.
Původní definice práva (a spravedlnosti, jakožto nedílné součásti práva) měla pouze konstituovat rámce pro vymezení „nesprávného“ chování všech lidí ve společnosti. A rád používám příkladu s biblickým desaterem. Jednoduchou sadou příkazů, danou třeba Bohem, či jinou autoritou. Srozumitelnou, jednoduše pochopitelnou a hlavně: platící bezvýjimečně pro všechny.
S vítězstvím „demokratického ideálu“ byla moc stanovovat zákony a vládní moc vydávat příkazy dána do rukou stejných shromáždění. Výsledkem toho nutně je, že nejvyšší vládní autority mají volnost samy sobě běžně vydávat jakékoliv zákony, které jí nejlépe napomáhají dosahovat konkrétních a momentálních účelů. Nutně to však znamená konec principu vlády podřízené zákonu. Zatímco bylo dostatečně rozumné požadovat, aby nejenom vládní zákonodárství, nýbrž také opatření vlády byly určovány demokratickou procedurou, dali jsme obě pravomoci do rukou těchž shromáždění. To ve skutečnosti znamenalo návrat k neomezené vládě, zvůli a pohrdnutí zákonem, protože je kdykoliv změnitelný vládní mocí k momentálnímu účelu.
Původní tvrzení, že v demokracii se musí menšina podřídit většině, se tak zpochybnilo v tom smyslu, že momentální většina má tolik moci, že může v kterémkoliv okamžiku nastavit vlastní iniciativou zákony tak, aby vyhovovaly jejím zájmům. Dokonce si může zákony prosadit privileje, které nebudou mít obecnou platnost, ale vytvoří jim samým nadstandardní parametry. (Nebudeme chodit daleko: čím jiným jsou hypertrofované poslanecké imunity prakticky bez hranic, platové náhrady zcela mimo realitu běžných lidí, jinými slovy – praktická beztrestnost.)
Výsledkem tedy je, že drtivá většina občanů je nucena poslouchat vůli několika málo vyvolených. Vůbec nic na tom nemění faktum, že byli „demokraticky“ zvoleni. V okamžiku, kdy zvoleni byli, byli obdařeni mocí diktovat jiná pravidla pro sebe a jiná pro ostatní. 21 posledních let je usvědčuje z toho, že toho využili měrou ne vrchovatou, ale zcela zběsilou – nějaké povinnosti pro „plebejce“ a zcela jiná „práva“ pro vrchnost.
Na ty politické názory, za které byli „zvoleni“, v té vteřině zvolení mohou klidně zapomenout. Účel posvětil prostředky. Jsou u moci a teď jim už nic nebrání nesplnit ani jeden z těch billboardy deklarovaných slibů, či jinak předražených mediálních masáží. Ostatně stejně si celou tu komedii zaplatili voliči, oni ne. Ale systém ustanovil, že si celé to „maximo theatro“ musíme povinně zaplatit ze svého, abychom měli pocit, že máme moc.
Ne, moc je jinde. Není v demokratických volbách, ale v nesmírné a nekontrolovatelné možnosti vládou skrze parlament předkládat a vynucovat zákony, které jsou pro vládu co možná nejvýhodnější, byť se někdy mohou zdát politicky koherentní. Nejvýhodnější v tom smyslu, že navržené zákony nemají primární smysl vyřešit problém, ale daleko více zachovat si popularitu, tedy volitelnost. Udržet si moc.
Primárním motivem je tedy „koupit“ si hlasy do příštích voleb. A protože skoro nikdo ze zvolených zástupců nedisponuje takovým majetkem a bohatstvím, aby si tuto moc „koupil“ za své prostředky, existuje „bezedná“ pokladna veřejných zdrojů, tedy za cizí, veřejné, peníze slíbíme i modré z nebe. On to někdo jiný zaplatí. Koupíme si volitelnost za cizí peníze. Dokonce máme moc určit, kolik do těchto veřejných peněz jsou ostatní povinni odevzdat bez náhrady.
A také máme možnost přijímat cílené „pozornosti“ od nátlakových, lobbistických skupin. Tu exkluzivní večeře, tu možnost přihrát dobrou státní zakázku panu Hávovi, či podlehnout lákavé nabídce pana Šloufa.
To je šílené. To je děsivá exhibice moci, korupce a špíny. Zneužití moci veřejného činitele.
Lékem na to je:
- Žádný parlament, ani vláda nesmí navrhnout a přijmout zákon, který se týká jeho/jejích privátních výhod. Zákony o vládě a parlamentu přijmout lze, ale budou platit až pro následující sbor.
- Domnívám se, že v tomto získaném čase je dostatek prostoru pro to, aby se zákonodárci zeptali svých voličů, zda je to opravdu dobrý nápad, zda je to to, co lidé chtějí. Ať třeba vláda, nebo parlament, navrhne obecný zákon, ale optejte se, zda jej občané v tomto tvaru chtějí. Podrobte jej veřejné diskusi, upravte jej do většinového názoru a pak – bez ohledu na politikum – jej nechte na nástěnce. Příští parlament jej může přijmout. Vy už ne.
- Globální média, např. Internet – umožňují velmi jednoduše a rychle zjistit, co si lid ve státě přeje, či nepřeje. Pokud byste namítli, že jisté procento lidí Internet nemá, nebo jej používat neumí, mám jednoduchý recept: stát vytvořil za mnoho milionů z veřejných peněz styčná místa nazvaná CzechPoint. Ta místa jsou skoro na každém větším úřadě a slouží dnes hlavně k dalšímu obohacování státní správy o další soukromé peníze jen tím, že mohou rychle dohledat potřebné informace, či výpisy z veřejných databází. Použijme je daleko efektivněji. I babička z Horní Lhoty, pokud by chtěla, by zašla do CzechPointu (proč se to proboha nejmenuje česky?) a řekla: „slečno, já tuto hloupost nechci, jsem Josefa Výborná, bydlištěm tam a tam, či rodné číslo, a slečna jí ten názor na počítači naklape a odešle“. Samozřejmě pod přísahou mlčenlivosti.
Všem lobbistům a jiným nátlakovým a vlivovým skupinám bych při prvním přistižení při činu klidně středověce vyřízl jazyk. Po druhém úkladu o prznění vlivu normálního lidu bych jim usekal ruce a při třetím pokusu hlavu. A napíchl ji na městskou bránu, aby každý z případných následníků věděl, co ho čeká. Vůbec bych neměl výčitky svědomí.
Petr Závladský
K poučení z krizového polistopadového vývoje ve straně a společnosti
Úspěšně znormalizovaný Ústav pro studium totalitních režimů vydal ve spolupráci s Technickou univerzitou v Liberci na sklonku roku 2015 sborník odborných prací „Každodenní život v Československu 1945/48–1989“.
Petr Závladský
Dobrý den, můj přítel,
Je to občas veselé, když člověk někde zveřejní svou mailovou adresu, jak se dobré duše celého světa hned starají, aby člověk neživořil, nedřel tady za nějaký mrzký peníz, ...
Petr Závladský
Zálohování dat
Před pár dny tady uveřejnila paní Zuzana Součková článek o nutnosti zálohování dat. Jak pod jejím původním článkem, tak i na FB se objevila řada podnětů typu: „zálohoval bych, ale nevím kam“. Stručný přehled je takovýto:
Petr Závladský
One way ticket
Xenofobie je strachem z neznámého, ale my jsme (i díky informatice) velmi dobře informováni! Tedy se jedná o strach naopak ze známého, o strach z reálného nebezpečí. A samozřejmě pociťujeme odpor proti hrozícímu násilí.
Petr Závladský
Maličko o kavkách a také o lidech
Jsem jen z donucení filosof. Chtěl jsem si původně jen tak klidně žít své dny a dívat se na květiny jak kvetou a voní, vidět stromy jak kvetou a plodí, a sledovat ptáky jak zpívají, vidět, jak neúprosně po podzimu přichází zima...
Petr Závladský
Traktát proti náboženství
Zlobíme a hádáme se dnes nad tím, že islám (a velmi zjednodušeně uprchlíky) tady nechceme, nějak se snažíme definovat, že je nekompatibilní s evropským civilizačním rámcem, že jsme zde křesťané, ale ono to není úplně přesné.
Petr Závladský
Milý soudruhu Hollande
...aneb otevřený dopis na drzé vystoupení pana Hollande o tom, že státy, které nehodlají skákat, jak Brusel píská, by měly z EU odejít. Ona totiž Evropská unie není ani zlaté tele, a ani až tak velká výhra.
Petr Závladský
Není demoška jako demoška
Když jsem zahlédl na internetu demonstraci proti invazi uprchlíků, trochu mi zatrnulo, když jsem uviděl ty makety šibenic. Ale ony jsou věci poněkud jinak.
Petr Závladský
Ilja Racek jubilující
Dnes, 24. června, je tomu 85 let, co se narodil mimořádný český herec Ilja Racek. Připomeňme si alespoň stručně jeho život.
Petr Závladský
Financování politických stran
Ministr Chovanec předkládá vládě k projednání novelu zákona, kterou se mají změnit podmínky financování volebních kampaní a politických stran všeobecně. Vláda má návrh projednat do konce června.
Petr Závladský
Blbí a ještě blbější
Probudil mě do čtvrtečního rána hluk motorové obecní sekačky, se kterou náš vesnický zaměstnanec vyžínal trávu kolem cest...
Petr Závladský
Masové přistěhovalectví z Afriky nic neřeší
Asi je nošením dříví do lesa opakovat, že povinné kvóty pro uprchlíky, jak se je snaží prosadit Evropská komise, jsou (nejen pro nás) nepřijatelné. A že jsou prakticky neefektivní, je jen zbytek té nechuti.
Petr Závladský
Moderní strava nás zahubí
Už někdy dříve jsem psal, že žijeme tak, jak se stravujeme a jsme tím, co jíme. Pro tentokrát ale ani nechci tolik moc kopat do masa bez masa.
Petr Závladský
Filosofie ozbrojené společnosti
Máloco na světě se děje bezdůvodně. Podobné je to s umanutým tvrzením, že slušní lidé budou žít ve větším bezpečí, pokud nebudou mít v rukou zbraně. Tak se chová i náš stát, když systematicky zasahuje do práva vlastnit zbraně.
Petr Závladský
Tápavá bezradnost
Ministr školství PhDr. Marcel Chládek, MBA, setrvale veřejnost přesvědčuje, že je naprosto neschopným, nekompetentním ministrem, který vůbec nepochopil fatální zaostalost českého školství.
Petr Závladský
Státostrany a státoškolství
Stát velmi dobře ví, že každou částečkou moci, kterou si přivlastní, zbavuje každého jedince stejně velké části osobní svobody.
Petr Závladský
Pan akademik Otto Wichterle, Silon a kontaktní čočky
Patrně jste to jméno už v nějaké spojitosti zaslechli, ale dobrou znalost o jeho fenoménu i době, ve které žil a pracoval, většinově nemáme. Tedy v kostce:
Petr Závladský
Jindřich Waldes a Koh-i-noor
Zhruba před 138 lety se narodil pan Jindřich Waldes, člověk, o kterém se téměř nic neví, z historie byl prakticky vygumován. Přitom šlo o osobnost stejně tak velikou, jako byl jeho vrstevník Tomáš Baťa. A letos v květnu tomu bude 74 let, co zemřel.
Petr Závladský
Rozhodný odpor proti kolektivismu
Celá diskuse se totiž vede o zástupném tématu. Pokud jsou lidé okolnostmi (třeba svobodou) nuceni se rozhodovat, pak zvažují všechny dostupné faktory a pak se rozhodnou. Někteří samozřejmě dobře, jiní třeba špatně. Možná dokonce podle Gaussovy křivky rovnoměrné distribuce. Ať už inteligence, nebo štěstí.
Petr Závladský
Současný stát je super-socialistický
Před 25 lety jsme se nějakým způsobem zbavili dominantní a řídící úlohy KSČ. Ani pro tento účel nechci zkoumat, zda to bylo zinscenované divadlo, manipulace davem, či cokoliv jiného. Není to vlastně podstatné. Z jedné strany je dnešní stát super-socialistický a ze strany druhé je vlastně korporátně-fašistický.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 651
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1688x
Ale vidím, že se do toho „socíku“ chce většina lidí v tomto státě vrátit.
Seznam rubrik
Oblíbené knihy
- Bohatý táta, chudý táta (Robert T. Kiyosaki)
- Co je vidět a co není vidět (Frédéric Bastiat)
- Liberalismus (Ludwig von Mises)
- Cesta do otroctví (F. A. Hayek)
- Kapitalismus a svoboda (Milton Friedman)