Nepochybně většina z Vás odsoudí debila, který večer přijde z putyky, zmlátí ženu a děti, vykrade jim prasátka, vlastní ženu přes odpor znásilní, aby mohl svůj flám prodloužit ještě o jediný den.
Ale, vážení, tento flám - jakožto společnost - podnikáme, a je mi trapno to konstatovat, nikoliv od roku 1948 do roku 1989, ale trestuhodně dalších 20 let.
Bezostyšně vykrádáme prasátka svých dětí, bezostyšně znásilňujeme své manželky proti jejich vůli, se všemi důsledky psychologické škody napáchané na zotročení jejich svobodné vůle, jakožto bytosti.
Tento despotismus se stal naším slovníkem, naší normou. Je mi úzko z vědomí, že tyranie, ovládání, manipulace a donucování se stalo běžnou výbavou služby jménem Stát, zároveň s bohorovnou lhostejností, že nositelem práva, bytostí, je občan.
Tento stát odcizil Ústavou (a Listinou práv a svobod) stanovená práva člověka do jakýchsi komických, teoretických poloh, a ujal se výkonu otrokáře nad našimi životy. Palec směrem k hlíně je totálním ortelem nad jakýmkoliv člověkem, který neskáče, jak stát píská.
Stát se stal otrokářem našich vlastních životů.
Takovýto stát je nanejvýše vhodné svrhnout. Instalatér, který Vám záchod neopraví, zato znásilní Vaši nedospělou dceru je zločinec. S veškerým důrazem toho slova. Stát, přeneseně, se dnes chová stejně.
Nevynáším zde stranický, politický soud, pouze konstatuji, že ve všech ohledech je obětí občan.
Oškliví se mi, že člověk je až na polsedním místě politických snah. Je mi na blití ze snahy (nejmenovaných) stran, dostat se pouze k moci. Protože život lidí je - přes všechny proklamace - nezajímá. Chtějí jen jediné: moc.