Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Státostrany a státoškolství

9. 05. 2015 18:30:00
Stát velmi dobře ví, že každou částečkou moci, kterou si přivlastní, zbavuje každého jedince stejně velké části osobní svobody.

Každý nový zákon, který prosadí politický systém, je ke škodě jednoho každého z nás i našich dětí, ačkoliv je to vydáváno za ohlednou státní péči. Politický stát si tak vyrábí závislé otroky.

S nějakou periodicitou se nám zde střídají Parlamenty a vlády, tu vyhrají jedni, formálně zaštítěni nějakými populistickými floskulemi, a po nepřesvědčivém vítězství se ihned radostně vrhnou k nabytým korýtkům, aby na hesla a programy, za které byli zvoleni, vzápětí zapomněli a hrají si dále jen své vlastní, soukromé hry, ovšem za cizí peníze.

V příští periodě vyhrají jiné mluvicí hlavy, stejně nepřesvědčivě, a jejich primárním zájmem je jen zcela anulovat veškeré kroky předchozích, vyhnat předešlé krmníky od koryt, aby sami zaujali nejvyšší možnou rychlostí jejich bývalá korýtka, a dále si hrají jen své vlastní, soukromé hry, ovšem za cizí peníze.

Jedním z hlavních důvodů je politikaření, jako nástroj vlastní moci a vlastních výhod. O ty lidi, kteří jim ten mandát ve volbách zajistili, jim totiž vůbec nejde. V čem se ale všechny strany velmi ochotně protínají je posilování moci státu a jelikož jsou všechny politické strany de facto státními organizacemi, posilováním moci politických stran.

Že zde existují hluboké a závažné společenské problémy strany neřeší (ostatně, pokud se i jen pokusí, jediným akceptovatelným nástrojem je pro ně stejně jen byrokraticko-zákonný mechanismus – příkazy, zákazy a jejich následná administrativa).

Mezi fatální problémy například patří stále rostoucí nezaměstnanost, zejména mladých (byť formálně vzdělaných) lidí. A netýká se to jen ČR, ale vlastně všech socializujících států, ať už jde o USA, nebo státy EU. Řecko přes 60 %, Španělsko téměř 60 %, Itálie přes 40 %, Francie téměř 30 %, Anglie 20 %.

I kdyby se počty Úřadů práce zdesateronásobily, i kdyby do nich bylo nasazeno desetkrát více byrokratů, nezaměstnanost formálně poklesne jen o tato virtuální a neproduktivní pracovní místa. I kdyby těch úřadů byl milión, nemohou vytvořit ani jediné produktivní pracovní místo a někomu je přidělit. Nezaměstnaní se sice mohou pokusit hledat práci v jiných státech, ale narazí na svou nízkou kvalifikaci (i zde naráží).

Počátek samozřejmě leží v již mnohokrát kritizovaném školství. I západní státy se pokouší nějakým způsobem svá státní školství reformovat. Ale reformují anglosaský model školství, na který my jsme si dosud ani nesáhli. Naše školství zatvrzele zůstává v modelu rakousko-uherském, historicky dávno nefunkčním. Navíc plně v rukou státu, což je vůbec ta nejhorší kombinace.

Všechny naše státostrany (a je zcela lhostejné, jak se jmenují) setrvale ignorují fakt, že společnost se musí zásadním způsobem transformovat. Historicky se společnost transformovala již několikrát:

  1. z polí do továren,
  2. z továren do služeb,
  3. ze služeb ke státu,
  4. od státu buď k jiné formě společnosti,
  5. nebo válkou a návratem k bodu nula.

Z ryze zemědělské, lovecké a pěstitelské se společnost transformovala do společnosti industriální, průmyslové.

Vlivem průmyslové revoluce a technického pokroku se začaly počty pracovních míst v průmyslu omezovat. Přes vzpoury dělníků a sabotáže strojní výroby se pokrok nedal zastavit. Přinášel totiž vyšší životní úroveň.

Dalším krokem je přechod pracovní síly do terciárního sektoru. Poskytování služeb rozličných typů, od vzdělávání, přes finanční sektor, až třeba po zdravotnictví.

Není bez zajímavosti, že řady těchto „služeb“ se záhy zmocnil stát. Dnes je pokládáno za samozřejmé, že státní je zdravotnictví, hasiči jsou státní, školství je státní, sociální služby jsou státní. Dokonce stát „vytváří“ pracovní místa posilováním své mocenské role, přiděluje podpory a subvence. A ke všemu se ještě opovažuje vydávat za „investora“, tedy pokouší se podnikat (ovšem za cizí peníze).

Zdánlivě osciluji mezi dvěma tématy, ale ona jsou těsně provázána.

Řešme jako první problém školství. Absolventi státního školství sice „hodně“ vědí, ale nic neumí. To je zásadní problém. Získané znalosti jsou v jádru zastaralé a prakticky, v technologické době, nepoužitelné.

Stát tedy vyprodukuje sice „inventárně“ vzdělanou populaci, ale populaci frustrovanou beznadějí své existence. Populaci sociálně závislou, která, až bude mít vlastní děti, ty projdou stejným školstvím a čeká je ještě horší beznaděj a bezperspektivnost. Nepokoje, alkoholismus, drogy, ghetta.

Státní školství jen produkuje namemorovaná kvanta jedinců a nic se nestará, proč a jak uplatní ty bezcenné informace a tituly. Státní školství neumí měřit efektivitu vynaložené veřejné investice do vzdělání. (Jako to neumí ve všech dalších oborech, které si stát přisvojil.)

Ta se nedá statisticky čítat počtem absolventů, ale jen počtem umístěných absolventů. Je jasné, že stát musí školství decentralizovat. Vrátit vzdělání do podnikových univerzit (a zároveň univerzit podnikajících) a decentralizovat svoji moc ve všech sférách. Pokud nechceme zavést naši společnost do neřešitelných problémů a absolutního socialismu.

(Nikoliv, jak je v Čechách chybně překládán anglický termín „social“, jako „sociálně ohledný“, ale v plném smyslu překladu, tedy „společenský“, tedy komunisticky kolektivistický.)

Mladí lidé se musí naučit jako první odpoutat se od státu a jeho spárů, musí se naučit sami vzdělávat (nejlépe za vlastní prostředky), odpoutat se od centrální politiky (a politiků vůbec) a začít si tvořit svůj vlastní svět. Říká se tomu novým termínem „relokalizace“, tedy návrat do malých ekonomických okruhů, lokálních rozhodování, regionálních samospráv věcí svých.

To je, pokud odmítneme válku jako řešení bezvýchodnosti, jediný další stupeň společnosti. Konec globalizace, stažení zpět, deglobalizace. Jen s malou nadsázkou řečeno: tvorby mnoha malých, konkurujících si Liberlandů na území stávajícího státu.

A zpět k tomu druhému tématu: stojí tomu v cestě centrální, státní moc, kterou si „zprivatizovaly“ po 90. roce politické strany. Neprošly vývojem svého vzniku a tvorby (ty původní ale kritizoval už i Karel Čapek). Ty dnešní byly v podstatě úředně etablovány a vybavily se dokonce mechanismem veřejného financování (tehdejší heslo: „demokracie něco stojí“).

Vidíme ale, že politické strany se zvrhly jen v mocenské kliky, kterým ani státní financování nestačí a společně s lobbisty korumpují, vysávají veřejné finance a jsou korumpovány.

Takové strany jsou ke škodě věcí veřejných, nezastupují nikoho kromě sebe a svých úzkých zájmů. O tom, že žádná nová politická strana to nemůže změnit, svědčí krátký pohled zpět: ani Bártovy Věci veřejné, ani ex-lidovecká TOP-09, ani Okamurovo svítání a západ s devíti členy, ani koupené Neburešovo Áno.

Ke všemu moc (a mocichtivost) těchto stran prosakuje z centra i do nejnižších struktur.

Pokud tedy potřebujeme omezit moc státu ve školství (a jiných službách), je nutné nejprve omezit moc politických stran. Nezdá se pravděpodobné, že by si samy upřely žvanec z veřejných rozpočtů. Musíme to udělat my zdola. Třeba tak, že je nebudeme volit. Ale Ústava a volební zákon vychytrale nestanovují minimální volební účast, aby byly volby platné. Ale jaký jiný nástroj, kromě občanské neposlušnosti volit? Jedině otočit se k nim zády!!!

Volit ze svých středů nepolitické odborníky, místní zástupce do místních správ, vytvářet decentralizované podklady pro místní ústavní mechanismy, počínaje příklonem k přímým prvkům demokracie a také k odvolatelnosti těchto zástupců, kdykoliv se ukáže, že se chovají svévolně, nebo svěřený mandát vykonávají ve lži.

Otočit se zády k centrální politice a ponechat je v pozici opuštěných kůlů v plotě.

Zdola jim sebrat moc, sebevědomí i zpupnost.

Psáno pro portál Svobodný svět

Autor: Petr Závladský | sobota 9.5.2015 18:30 | karma článku: 19.14 | přečteno: 479x

Další články blogera

Petr Závladský

K poučení z krizového polistopadového vývoje ve straně a společnosti

Úspěšně znormalizovaný Ústav pro studium totalitních režimů vydal ve spolupráci s Technickou univerzitou v Liberci na sklonku roku 2015 sborník odborných prací „Každodenní život v Československu 1945/48–1989“.

17.2.2016 v 11:11 | Karma článku: 28.11 | Přečteno: 1056 | Diskuse

Petr Závladský

Dobrý den, můj přítel,

Je to občas veselé, když člověk někde zveřejní svou mailovou adresu, jak se dobré duše celého světa hned starají, aby člověk neživořil, nedřel tady za nějaký mrzký peníz, ...

15.12.2015 v 11:00 | Karma článku: 21.25 | Přečteno: 759 | Diskuse

Petr Závladský

Zálohování dat

Před pár dny tady uveřejnila paní Zuzana Součková článek o nutnosti zálohování dat. Jak pod jejím původním článkem, tak i na FB se objevila řada podnětů typu: „zálohoval bych, ale nevím kam“. Stručný přehled je takovýto:

7.11.2015 v 16:10 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 876 | Diskuse

Petr Závladský

One way ticket

Xenofobie je strachem z neznámého, ale my jsme (i díky informatice) velmi dobře informováni! Tedy se jedná o strach naopak ze známého, o strach z reálného nebezpečí. A samozřejmě pociťujeme odpor proti hrozícímu násilí.

27.9.2015 v 16:52 | Karma článku: 33.54 | Přečteno: 1038 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Tomášek

Chaplinovo náměstí

Jeden takový velmi modernistický epigram z Prahy... Krátké čtení k pozdní snídani nebo brzkému obědu.

25.6.2017 v 10:01 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 37 | Diskuse

Martin Rotter

Mýty kolem e-Receptů

e-Recepty jsou opředeny mnoha mýty. Lékarnící nejsou tou ohroženou skupinou, jsou to lékaři. Jak to vím? Jsem programátor, který e-Recept implementuje do software pro lékaře.

25.6.2017 v 9:28 | Karma článku: 12.53 | Přečteno: 241 | Diskuse

David Gruber

Noc na Karlštejně – postřehy nejen z tohoto z filmu

Na řadu kultovních českých filmů se rád podívám i třeba podvacáté. Čím vyšší je číslo mé divácké reprízy, tím je to větší dobrodružství najít v něm něco nového, co jsem dříve nepostřehl... Dnes zde bude řeč o špatném i o krásném..

25.6.2017 v 9:11 | Karma článku: 14.11 | Přečteno: 396 | Diskuse

Zdeněk Šindlauer

Zde odložte inteligenci

Takovýhle klikací chlíveček by mohl vyskočit na monitoru vždy, když vstoupím na nějaký pravodajský web. Zatím odsouhlasuju jen nějaké cookies, které na mne prásknou, že myš držím jako prase kost a mám trenky kapsičkou dopředu.

25.6.2017 v 7:35 | Karma článku: 19.05 | Přečteno: 424 | Diskuse

Libuse Palkova

Svlékněte se prosím

Tuto větu zřejmě nebudeme slýchat jen v ordinaci lékaře, který se nás chystá vyšetřit, ale i před přijímací komisí, u které se budeme ucházet o nové místo

25.6.2017 v 7:05 | Karma článku: 14.36 | Přečteno: 637 | Diskuse
Počet článků 651 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1510

Občan, člověk. Často zděšený z toho, co vidí, slyší, či čte. Který se chce ještě za svého života dožít lepšího režimu, než byl ten rudý…
Ale vidím, že se do toho „socíku“ chce většina lidí v tomto státě vrátit.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.